Chuť vandru (P)

Toulací černé botky v kanadovém provedení jsem zdědila od kamarádky Leokádie už léta páně 1991. První vandr na Ameriku u Karlštejna jsem odnesla v o číslíčko větších botkách i přes dvoje ponožky totálními puchýři.

Tenhle parádní, první, originál obutý vandr se konal v prodlouženém víkendu velikonočním. Byla to totálně slibně vyhlížející jarní záležitost se slibným počasím dle rosniček.

Omyl na druhou!

Krom spacáků jsme oblékli všechno a myslím, že ani dvoudenní ponožky nikdo neřešil, neboť zouvání se rovnalo totálnímu promrzání. Potoulání po štole a pokec se starým Haagenem jsme si už kvůli závětří všichni užili.

Nádherně vybarvená voda se tetelila lehounkým větérkem – napsal by básník – realita znamenala jít promočení kolem po cestě , protože onen vánek nám hnal vodu přímo na tělo. Pak měl někdo skvělý nápad, ani nevím kolikátý v pořadí to ten víkend byl – projdeme po okraji u stěny do toho druhého lomu!

Šli jsme. Po pár krocích bylo jasné, že s báglem se u stěny s promrzlýma rukama kategorie kost udrží jen stěnaři a Ti s námi nebyli žádní. Tak se zkrátka všechno dorazilo!

Proběhlo to takto:

1. Naschvál jeden z nás vlezl po pás do té vánkem předehřáté lázně a vesele si to v ní hrnul kupředu.

2. Ostatní za vydávání vlčího pokřiku a jiných zvukových projevů ( někteří se pokusili o zpěv, někdo zkusil meluzínu a jeden dokonce Ottův naučný slovník s nepublikovatelným výběrem pojmů ) se přidali.

3. Původní návrh na přespání „ za vodou „ byl jednohlasně prohlášen za naprosto uchvancancující HRK NA BEDNU a zamítnut.

4. Druhý návrh jít do hospody v Mořince stejnou cestou skrz vodičku byl pojat jako bobřík absolutního šílenství a splnili jsme ho všichni.

5. Před hospodou bylo zakázáno počítání zahřívacích i jiných tekutin z důvodu kapání na karbid.

6. Tlupa zpola usušených a tudíž téměř treskovitě vyhlížejících trampů se uložila v blízkém lesíku ke spánku.

7. Pro nemožnost usnout, při trénování cvakání zubama na soutěž v této disciplíně, konající se druhý den, bylo soutěžícím vloženo do kousacího otvoru dřívko proměněné u jasných vítězů do ranních hodin na stébélko podobné párátku.

8. Zpráva v tisku nebyla otištěna, neboť redaktoři nevládli svými oudy – myšleno pažními končetinami – natolik, aby věc zvanou tužka dokázali přimět držet požadovaný směr a tvar písmen.

Závěr: Na takhle vydařený vandr se nedá zapomenout. Dodnes si při vzpomínce automaticky vybavím chuť dřevěného klacku a otřepu se zimou. Tak někdy příště ahoj v Americe! Nebo na Americe?

Martina Vejmelková – Márty

kategorie Próza nad 23 let