Evergreen po našem (P)

Bylo nás pár romantiků... Po letech jsme měli sraz.

Omluveni byli: kamarádka pátrající po stopách aljašských Indiánů, kamarád, který po otevření hranic dělá průvodce v Andách, a kluk na kole po Evropě.

U společného ohně vyšlo najevo, že skoro všichni nějak pokračují v dávném mladickém nadšení. Mnohým kamarádům se koníček proměnil v živobytí. Dva fotografové, redaktorka přírodovědného časopisu a majitel cestovní kanceláře. Učitel přírodopisu, meteorolog i specialista na výškové práce na laně.

Vzpomínalo se na mladé časy. Historka stíhala historku. To jsem ještě zvládal a rád tu a tam přihodil zapomenutou příhodu. Pak ale někdo načal svou celkem čerstvou story z ciziny a přidal, v kolika zemích už byl. Se zeměpisem se najednou roztrhl pytel. Ten přejel půlku Sahary, ta se potápěla na rovníku, jiný vystoupil na Mont Blanc, další kamarádka raftovala v Dolomitech. Metry a kilometry, do dálky, do výšky i do hloubky. Vypadalo to, že všechny stále potkávají jedinečné zážitky.

Jen já už se neměl, při usedlém rodinném životě, čím pochlubit. Pouze jsem se v jedné pauze zeptal: "A kolik kilometrů jste letos najezdili s kočárkem?"

Všichni se zarazili. Loudil jsem tedy informace z loňska nebo dřívější. To už na mě hleděli jako na cizího, jako na údajně vyhynulý exemplář.

Pro mě to byla triviální otázka, protože jsem takřka plynule přešel z vlastních dětí k vnoučatům. Jenže pro kamarády to bylo něco nevhodného. Zjistil jsem totiž, že sice mají skvělé aktivity, ale nemají vnoučata. Co naděláte? Ale: zapomněli.

Já zatím za posledních pětadvacet nebo víc let s kočárkem pohodlně objel pomyslné hranice republiky. Kočárků bylo víc a dostávaly dost zabrat, zvlášť když jsem zamířil do lesa nebo vůbec někam do zeleně. Ale to už jsem kamarádům ani neříkal. Nechytal bych se.

Jan Holeček – Johny

kategorie Próza oldpsavců