.jpg?ph=7628832d1c)
„…vstávej, ty jeden usmolenče. Co si jako myslíš? Rozvalovat se v mým rajónu, to by se ti líbilo co, ty šmejde?! A hele, tady je další. Tak vstáváme, vstáváme, pánové. A co je tohle? Ohniště? Uprostřed lesa? No to si snad ze mě oba děláte srandu! Dopr…! …a teď jsem ještě uklouz po flašce! Tak tohle Vám jen tak neporjde…“
„Pane poručíku, zase tu máme nějaký úlovky! A dneska zase dva. Co s nima uděláme?“
„Jako obvykle Houbo. Když jsou nepoučitelný a lezou pořad na to samý místo…?!“ ozval se hlas z blízké lesní cesty.
„Tak pánové, pěkně z těch spacáků vylezeme a nachystáme si občanky! Policie! Kontrola dokladů!“
Tom a Béďa se pomalu vyhrabávali ze spacáků. V kuželu světla erární policejní svítilny, který mdle pronikal do měsíčního svitu, by každý nezávislý pozorovatel mohl i bez baterky vidět, jak trempíci na sebe hodili dosti rozespalý pohled s otázkou v očích co asi bude následovat dál?
„Tý jo Tome poslouchej, vsadím se, že ty zdejší dubový palice o tomhle místě vědí určitě víc než my. Takže se ani nedivím , že nás tady tak rychle vyčuchali“ vyhrknul ze sebe Béďa. „ A jak to tak vypadá, zřejmě jsme od kluků dostali asi fááákt skvělej typ na přenocování.“
„Tak, trempíci, vstávat a zbytečně nekecat“! znova se ozval hřmotný hlas nadstrážmistra Houby. „Keců už bylo dost!“ A s těmito slovy, několika lehčími popostrčeními obuškem a drobnými strkanci kanadou číslo 11 do pomalu se zvedajících těl dal jasně najevo, kdo je v temném lese pánem.
„Co si to dovolujete? Co do nás kopete?“ obořil se Béďa na nadstrážmistra Houbu, vyskočil ze spacáku, jako by ležel na ježkovi. V záchvatu vzteku vytrhl Houbovi obušek z ruky a odhodil jej do houští. Houba zjevně nečekal odpor, neboť si byl ze svých minulých „Křižáckých tažení“ na trampy zcela jist, že na příslušníka bezpečnostního sboru žádnej tramp útočit nebude.
„Tak ty na mě budeš drzej, a ještě mě napadat, jo? Brite, lump!“ Z houští se vyvalilo chlupaté hovado, které vypadalo spíše jako kříženec poníka a vlkodlaka. Na místo toho, aby začalo hned vrčet, štěkat, kousat, trhat a chránit svého pána, s radostným ňufáním skočilo na zrovna se zvedajícího Toma a s evidentní psí radostí se k němu začalo lísat. Ze zjevné radosti, kterou pes nad trempem projevil, byl nejvíc v šoku Houba.
„Brite! Lump! Trhej!“ řval nadstrážmistr na psa, ale tomu, jakoby přeskočily všechny kolečka v hlavě. Najednou se mu nějak vůbec nechtělo svého pána poslouchat a místo trhání začal Toma oblizovat jako morkovou kost. Ten poblázněnému psovi ve vteřině něco pošeptal, pes se kupodivu zklidnil, přestal s popůlnoční očistou trempova obličeje a než se vrátil do míst, ze kterých před tím vyskočil, zastavil se u Bédi a řádně, aniž by si alespoň trošku kousnul, jej očuchal.
„Tak to jsem ještě neviděl, to není samo sebou. On se asi zbláznil! Služební pes a nejen, že mě vůbec mě neposlouchá, ale ještě se tu s tím šmejdem mazlí! Bestie jedna!“
„Pánové, toho pejskování už bylo právě dost. Teď nám hezky ukážete občanky, sbalíte se a vypadnete z tohohle lesa dřív, než mi selže pistole.“ Ozval se z blízké lesní cesty do měsíčním svitem prozářeného lesa,mohutný hlas poručíka Vondry.
„No jo, ale my u sebe žádný občanky vůbec nemáme.“ vykoktal ze sebe nejistým hlasem Béďa. „My je totiž skoro vůbec nepoužíváme. Ale máme tady s sebou…“ „Buď ticho, stejně nám neuvěřej, palice dubový!“ šeptnul Tom.
„Tak to s námi budete muset jít na naší služebnu a my si tam tu Vaší totožnost ověříme.“ zareagoval na nově vzniklou situaci Houba. „A doporučoval bych Vám nedělat žádný blbosti. Služební pes z Vás sice asi zešílel, ale moje služební devítka ještě nikdy neminula cíl,“ řekl a v měsíčním svitu bylo vidět, jak si poklepává na pouzdro zavěšené na pravém boku.
„Nebojte se, půjdeme s Vámi rádi a uvidíte, že se brzy všechno vysvětlí.“ řekl Béďa. „My sice jsme trempové, ale trochu jinačí, než si myslíte“ dodal nejistým hlasem Tom a než se stačil nadechnout, aby uklidnil Houbu a vyjasnil vyostřenou situaci, skočil mu nadstrážmistr do řeči: „Tak ty si ze mě ještě pořád budeš dělat srandu, jo? Tu máš, lháři!“ A uštědřil Tomovi jeden takový nepatrný poliček, až to mlasklo. „A co ty celty, spacáky, kytara, flašky od piva a to ohniště? To má bejt co? Parkovej piknik? Na to Ti hošánku jen tak neskočím! Tenhleten tejden jste už třetí v pořadí, co se takhle blbě vymlouvaj. Tak sbalit a jdem…!“ zazněl rozkaz nadstrážmistra Houby.
Lesní cesta, tu noc osvícená svitem Luny, vyúsťovala asi po pěti stech metrech na asfaltovou silnici. Po ní šlapali dva trampové a za nimi v těsném závěsu mašírovali dva policajti se služebním psem, pěkně spořádaně a téměř v naprosté tichosti. Jenom Brit se občas snažil s radostným kňukáním přitulit k Tomovi, což Houba nemohl vůbec pochopit. „…vždyť ta bestie trempy od jakživa nesnášela…“ prohánělo se Houbovi hlavou a přemýšlel, kde se asi mohla stát chyba. Na silnici, stál policejní Tranzit, se kterým jezdívali Houba s Vondrou a se svým stále unaveným řidičem, stařičkým a flegmatickým praporčíkem Přecechtělem na obhlídku svýho rajónu. Z míst, kde mělo auto volant, se vynořila hlava připomínající spíše čerstvě nakrmeného spokojeného baseta. Když Přecechtěl zjistil, že se domů opět nepojede s prázdnou, ač se mu vůbec nechtělo, vylezl a jal se kolegům pomoct naložit novou várku…
Po příjezdu na místní oddělení se Houba ujal slova: „…Ták, chátro a teď hezky vyklopte všechno, co Vám ještě zbylo v kapsách a dejte to tady do těch pytlíků“. V papírových pytlících se objevily věci, které policisté před převozem nestačili trempíkům odebrat. Startky bez filtru, zapalovač, pár bankovek v nižších hodnotách, nějaká barevná kovová cetka a ještě pár drobností. Nikdo z přítomných policistů však těm věcem nevěnoval nějak moc extra zvýšenou pozornost. „Co by taky tremp mohl mít v kapsách za poklad…“
„Ráno Vám ty krámy vrátíme,“ dodal Vondra. „A teď se u nás pěkně vyspíte. To aby jste si nemysleli, že odjedete z našeho revíru bez hezký vzpomínky na tenhleten Váš vejlet.“ A až si Vás ráno pořádně zkontrolujeme, co jste vlastně skutečně zač, tak uvidíme, co s Váma uděláme. A kdo ví, jestli Vás vůbec pustíme…“ mnul si ruce Houba, zašklebil se a už se těšil, že si místo „pokutičky“ s trampíkama trošičku zalaškuje po svém, jak bylo jeho ne velmi „dobrým“ zvykem. „…a teď šup do klícky pro kanáry…!“ ukázal prstem na zamřížovanou místnost a aby toho nebylo málo, každého trempíka při vstupu do policejní cely popostrčil špičkou boty v místech, kde se záda spojují s dolními končetinami…
Ráno bylo plné překvapení a neočekávaných zvratů. Kolem sedmé hodiny se otevřely vchodové dveře a čerstvá várka odpočatých policistů dorazila do práce v čele se svým náčelníkem majorem Zdeňkem Bartošem vystřídat noční směnu. Bartoš se zastavil u cely, kde se povalovali dva trempíci a vyprsknul smíchy:
„Nazdar Tome, ty vole, co ty děláš na mým oddělení, v maskáčích a ještě k tomu v cele?“
Tom pokynul hlavou směrem k pultu, za kterým seděli Houba s Vondrou unaveni nočním střežením „desperátů.“
„To víš, nebyla s nima v noci kloudná řeč a navíc, tady se leželo přeci jenom o něco líp než pod širákem. Tak jsme si zahráli takovou malou komedii“.
Vondra zpozorněl. „Pane majore, vy toho šmejda znáte?“
Major Bartoš se otočil na Vondru: „No jejej a myslím, že moc dobře. Známe se od narození. Je to můj bratranec, ale hlavně, Vondro, zavřeli jste toho nepravého.“ Vondra i Houba na sebe hodili nechápavý pohledy a začali tušit, že asi něco nebude v pořádku. „Ten šmejd,“ pokračoval Bartoš, „byl deset let jako výcvikový instruktor policejních psovodů a sám vycvičil asi 30 psů. Ale jestli mě rozum neklame, tak posledních pár měsíců pracuje někde na nějakým specializovaným oddělení v Praze. Houbo pusťte ty dva ven a udělejte jim silný kafe. A Vy dva povídejte, co Vás to napadlo chrápat v naší cele?!“
Když byli Tom s Béďou venku, naklonil se Tom k Bartošovi a pošeptal mu do ucha: „Zdeňku, nezlob se. Až do teďka jsme tu byli inkognito. Jen tak mezi čtyřma očima – jsme tu služebně a i přesto, že jsme bratranci, budu ti muset dva tvý chlapy odvést s sebou do Prahy. A tebe asi taky nečeká nic příjemného. Ti dva výtečníci udělali tobě a tvýmu oddělení pěknej průser. Ale ještě před tím tu komedii dohrajeme do konce. Alespoň se dozvíš, proč jsme tady.“
„Pane poručíku a teď se pořádně podívejte, co je v těch pytlíkách.“ yyzval Béďa poručíka Vondru. Ten nevěříc svým uším, že by měl poslouchat kvazitrampa, na Bartošovo přikývnutí vysypal obsah jednoho z pytlíků na stůl. Když z té hromádky následně vyhrabal barevný odznak vejčitého tvaru s nápisem Inspekce ministerstva vnitra, nejprve myslel, že ho šálí i zrak, podlomil se v kolenou, klesl na stoličku, těžce na sucho polkl a hořce zaplakal. Houba se v následném šoku snažil najít dveře nápisem EXIT a začal ze služebny zdrhat jak blechy z přejetýho psa. Brzy však vytušil, že svému osudu stejně neunikne, rezignovaně se vrátil a přisedl si k Vondrovi.
„Pánové, já myslím, že teď nastal ten správnej okamžik, abychom si přestali hrát na schovávanou, vyložili všechny karty na stůl a konečně se Vám řádně představili. Přeci jenom, díky Vašemu vlídnému zacházení na to v noci nebyl čas!“ řekl Tom. „Já a tady kolega jsme z nově vzniklého útvaru Speciální Trampské Brigády Inspekce Ministerstva vnitra. Dostalo se nám pár hlášení o tom, že se ve Vašem revíru vůči trempům porušují lidská práva a to dokonce ze strany některých jedinců, kteří by tu měli zákon hájit a hlavně pomáhat a chránit. A jelikož náš šéf je sám více jak pět a dvacet let velikým milovníkem trampingu, poslal nás sem, abychom se u Vás trochu porozhlídli a zjistili odkud vítr fouká. To víte, je jiná doba a my jsme tady právě proto, abychom pomáhali a chránili. Pane poručíku, pane nadstrážmistře! Nachystejte se, teď za „odměnu“ svezeme zase my Vás…
Pavel Holma – Šerlok
kategorie Próza