.jpg?ph=7628832d1c)
Znám lepší začátky vandrů – tenhle však mezi ně nepatří. Je tma, prší, všude se roztahuje vlezlá podzimní mlha, snad jako by se divila, kde se tady najednou vzalo těch pár shrbených postaviček, zakuklených v docela zajímavé sbírce igelitů, ponč a pláštěnek.
"Je to slabejch deset kiláčků," snaží se prosadit cíl aktivnější část skupiny.
"Jo, ale do kopce a přes samé pískovce," reptá opozice a něčí prší v mihotavém světle baterky počítá vrstevnice.
Kámen, nůžky a papír v nouzi nejvyšší rozhodly o cíli a tak se jde – těch deset kiláků a opozice už si jenom brumlá něco pro sebe.
"Hej, Indy, nedávej si tu mapu za košili, ztratíš ji a je to naše jediná."
"Proč? Nosím ji takhle pokaždý a pohoda, ne?" ozývá se dotčeně maponosič.
Nekomentujeme to, máme na starosti mnohem důležitější věci, třeba jak při jedné, jistě zoufalé baterce, v pořádku přejít tu pískovcovou skálu, udržet v suchu alespoň sirky a těšit se na horký čaj, kterého se snad ještě dnes dočkáme.
Po slabých dvou hodinkách nadávek, pádů a klopýtání jsme došli na jakési velké rozcestí.
"Tady máme někde zahnout a pak je ještě jedna odbočka, ale nevím kde," krčí rameny Hadži.
"Indy, tu mapu, prosím tě!"
Ticho.
"Jseš tu?"
"Jo..." ozývá se neochotně hlas z přítmí.
"Fajn, tak tu mapu."
Ticho.
"Ty ses ale vůl!" a temný stín těžce dopadl na kámen vedle cesty. Jak se zdá, jeden z členů výpravy, asi Šmouha, nevydržel psychicky tíhu zjištění holého faktu, že suchý převis se odkládá na neurčito.
Hadži pouze mlčky podal Indymu baterku a my ostatní svorně následujeme Šmouhu v jeho počínání.
Prší, vize čaje je zatraceně daleko a my jen sedíme, sledujeme malé, stále se zmenšující světýlko, kolujou sušenky, voda v čutoře.
Až do této chvíle se tichý a nenápadný Sojka začíná otřásat potlačovaným smíchem. Dělá nám to trochu starosti, ale než stačíme cokoliv říct, u svíčky s hlasitým plesknutím přistála mapa, na obalu zašpiněná od bahna.
"Ztratil ji hned dole u potoka," stačil ještě dodat nálezce, než jsme se na něj s řevem vrhli.
*
Čekáme a mezitím přestalo pršet. Hodina, dvě, tři. Podařilo se rozdělat oheň, máme čaj, dokonce i s rumem a je nám dobře. Ze zutých kanad stoupají obláčky páry a přímo nad cestou, po které se má Indy vrátit, visí v úrovni hlavy mapa. Je prostě nepřehlédnutelná.
Michael Antony – Tony
3. místo v kategorii Próza nad 23 let