.jpg?ph=7628832d1c)
Je po desáté večer. Stožárová světla odehnala tmu po vyleštěných kolejích a nádraží doskřípalo, uzavřené červenými světly vjezdových návěstidel.
Konečně nebylo co rozjet, co odstavit a zastrčit. Konečně bylo všechno vytaženo, uklizeno a svěšeno. Najednou nebylo na koho zařvat, koho upozornit, nebo odehnat nastydlými ampliony. Železniční stanice oněměla a ztuhla v tiché křeči, jako chrámová loď po odchodu kostelníka. Jako by nabírala kyslík k dalšímu šoupání a bouchání, pro dráhu tak příznačné. Bez konce a začátku.
Mimo pracovní proces stojící diletanti, když nádraží ztrne, až ticho bolí, hodnotí pauzu jako náborovou, neboť jak je vidět, za ty peníze se na dráze nic nedělá.
Jinak pauzu vidí noční vedoucí spěšnin, nikoliv stoletá, ala určitě stokilová paní Pakrová. Rychle se napije "zmrzlého" turka, kterého si udělala na počátku služby, ale to byl zase moc horký a už rovná na vozík pekařské droždí a zadrátovanou bednu s pokusnými zvířaty. Složí to na peron, za telefonní budku, kde zastavuje půlnoční vlak. Ten to odveze.
Pro výpravčího Středu je dopravní pauza signálem, aby vytáhl chleba se salámem a balík rozkazů, příkazů a upozornění. Zatím, co jedním okem střeží oklapkovanou telefonní ústřednu, druhé oko čte nekonečně zákazy, povolaní a výjimky, které nebyly zrušeny, protože na ně nebyly anulovány opravy, ale podle následného výnosu, jsou prozatímně platné.
Středa žvýká, nad vyloženými nesmysly hlavou kroutí a přečtené parafuje muří nohou. Jeho ucho natočené k otevřeným dveřím na nástupiště propouští nářek Pakrové, která u droždí někomu vypráví, jak jí žlučník pulzuje jako zazděný karlovarský pramen. Každej dávno leží a kope do peřin, zatímco ona dře a dře, protože se na ten bordel nemůže dívat.
Druhé Středovo ucho zachytává oknem na ulici dunivý doprovod basy z hospody U Pípy, naproti nádraží. Probíhá tam zdrc trampského Houfu Namezník, jehož je Středa taky členem. Vlastně jsou členy téměř všichni zaměstnanci železniční stanice.
Začalo to tím, ža náčelnice zakoupila v aukci opuštěný strážní domek, neboli vechtr, na zrušené vlečce. Domek, zasazený v náspu, zarostlý v akátí nad kamenitou říčkou, byl kouzelný. Sliboval romantiku, plnou krásných zážitků v lůně přírody. Na samotě a daleko od lidí. Až na malou vadu. Byl před demolicí. Dopravovat tam materiál na nutné opravy byly galeje. K vechtru vede jen neznatelná stezka a zarostlé koleje. Naštěstí objevili v nejbližší stanici starý traťový vozík a po dohodě s místním přednostou na něj překládali z auta stavební materiál a po vlečce tlačili k vechtru. Plný tam a plný vybořené sutě zpět.
Šílená práce nadšených zoufalců!
Někteří to vzdali. Někteří byli přeloženi jinam. Parta, která zůstala, se slila, jako teplý asfalt. Když se vyhrabali ze stavebních emocí, nebo nemocí, začali pořádat sleziny, zvát trampské skupiny. Najednou se začali vracet do Houfu i ti, co strachy z předělávky vechtru zdrhli. Protože se tam nemohli vejít, začalo se zase předělávat a přidělávat. Byla to nekonečná práce, jako stavba metra.
Časem se vytvořilo organisační vedení, které řídí provoz i údržbu vechtru. Dnes byl u Pípy zdrc všech členů, valná hromada vedení a přijímání nového člena, ještě v zeleném, Toma, který se vracel z vojny a měl nastoupit v železniční stanici jako výpravčí. Na zdrcu hrála westernová skupina Švele. Výhybkář Fantomas zhasínal a rozsvěcel v době neurčité, aby nachytal tančící dvojice v žinantních situacích. Tom byl králem parketu. Většinou tančil s Gvendou, jedinnou dcerou náčelnice. Čekala na něj celou vojnu. Zhasnižokej Fantomas opět zhasl a Tomy vykymácel Gvendu chodbou na ulici.
"Musím flamendrákem na posádku!" drtil ji venku do sametového krku. "Ještě pár dní a jsem tady navždy!"
Běželi spolu na peron. Tom vmáčkl Gvendu do tmy, za telefonní budku a už ji zase dusil v objetí. Gvenda ve snaze, přitisknout se co největší plochou na Tomyho uniformu, nějak nožkou otevřela šperhýrku na bedně s pokusnými zvířaty.
První vyšel na peron bílý krysí samec. Nedůvěřivě prohlížel zmítající se nohy, které ho pustily ven. Potom dlouho čumákem jistil roj mihotavých lyšajů, kteří měli svatební veselici pod klinkavou lampou osvětlující peron.
"Tak tohle bude asi svoboda!" usoudil samec. Seřadil pět párů sněhobílých krys a vydali se přes ulici do hospody.
Výpravčí Středa se několikrát praštil klikou od telegrafu do hlavy, když uviděl krysy uhánějící k Pípovi, aby se ujistil, že není v delíriu. Teprve potom zavolal Pakrové, že nádraží napadli hlodavci.
Fantomas zrovna rozsvítil, když krysí samec panáčkoval uprostřed sálu a způsobil, že celá trampská sešlost stála v mžiku na stolech, i kapela. Na parketu zůstal akorát Fantomas, hostinský a jeho šokovaný kocour Ámos, který ve svém hospodském, prostopášném životě, poprvé uviděl živou myš.
Do sálu vletěl Středa. Musel proti předpisům opustit pracoviště. Za ním v závěsu obézní paní Pakrová, která zapomněla na žlučník a dusala, jako uřícený bizon.
Vše nakonec dobře dopadlo. Pípa krotké krysy zvedl za ocasy, jako svazek granátů a v krabici od televizoru je předal hřímající Pakrové. Dlouho, předlouho se přetřásalo u táborových ohňů, jak se vlastně ty krysy dostaly z přepravky na peroně do hospody. Jen blýskavé jiskřičky, odrážené v očích Gvendy, návěstily vedle sedícímu Tomovi společné tajemství.
Jaromír Somr
kategorie Próza nad 23 let