Líný by se strhl (P)

Už to vypadalo, že na ten podzimní vandr nepojedeme. Předpověď na Nově hlásila přeháňky, na Primě zase bouřky a aby toho nebylo dost tak na ČT 1 hlásili na příští víkend kroupy a déšť. Zajímavé bylo, že se naše české televize neshodly a tak jsme všichni doufali, že na ten vandr vyrazíme. Byla tu reálná šance, že bychom jeli, protože ať to zní logicky nebo ne minimálně dvě televize se museli plést a tak se může stát, že se plete i ta třetí.

Ve čtvrtek večer nahlásili změnu. Positivní změnu. Ten chlápek na obrazovce říkal: „O víkendu slunečno, teplota mezi 20°C - 25°C a BIO předpověď 2.“ BIO předpověď mě osobně nezajímala, ale zato ostatní informace pro mne byly důležité. Ihned jsem zavolal Mikimu a řekl: „Jedem!“ Miki už s tím nepočítal, ale přijal to. Je to dobrý kluk, který se umí přizpůsobit, tolika lidem to chybí. Obvolal jsem všechny ostatní jako: Trundu, Fouse a konečně i Koblihu, která nemohla jet na minulý vandr, protože byla nemocná.

Nakoupil jsem věci, sbalil si bágl a vyrazil na nádraží. Bylo pozdní odpoledne v pátek a já jsem vyrazil dříve. Čekal jsem necelou tři čtvrtě hodinku než dorazili ostatní. Jeli jsme asi tak hodinu možná víc a k mému zděšení jsem zjistil, že mám tak těžký batoh, že ho skoro ani neuzvednu. Ani nevím proč jsem si to neuvědomil dříve.

Dojeli jsme a vyrazili do Krčmáku, vesnice asi 2 km od železniční stanice.. Cesta byla klikatá, plná zatáček, ale šli jsme trochu z kopce a vyhlíželi první domečky naší malé vesničky. Ani jsme se nerozhlédli a Miki s Fousem zapadli do první putyky, kterou jsme minuli. Nevím jak to dělají, ale vždy v každé vesnici, najdou hospodu. Tak jsme se tam i navečeřeli, pili pivko a kofolu, najednou padla tma a my jsme byli nuceni odebrat se na cestu k lesu za Krčmák. Zaplatili jsme, sebrali si saky paky a šli. Na okraji lesa byla mýtina jako stvořená pro nás trempy. protože už byla tma, nemohli jsme si vybrat kde je jaké místečko lepší než to předcházející. Tak jsme se svalili na zem kde se dalo. Žádné bydlíky ani igelity, prostě karimatky a spacáky a celty.

Noc byla klidná, hvězdičky svítily a já přemýšlel co nás ještě čeká a taky se zbavit toho mého zatraceně těžkého zavazadla. „Tak tu nech část svýho báglu a vrátíš se sem pro věci potom,“ říkala Kobliha, když jsme byli v hospodě. Při pohledu na výčepního se mi udělalo zle. Při představě, že bych tomuto muži svěřil své věci, jsem si to rozmyslel.

V sobotu ráno jsme vyšli svižně, a hlavně časně. V jedenáct už jsme byli na rozhledně Mařence odkud jsou krásně vidět kopce, lesy, louky, řeky, no prostě všechny krásy přírody. Cesta ke srubu mi utíkala rychle, povídal jsem si s Mikim o spoustě věcí. Moc jsme se neznali, protože Miki byl s námi jen na pár vandrech, takže jsem toho o něm moc nevěděl. Najednou, když jsme ťapali lesem mě z ničeho nic začaly bolet zády a já naříkal celý zbytek cesty. „Vandr je pytli, takhle nemůžu pořádně chodit,“ říkal jsem si v duchu, pak mé druhé já, jakoby říkalo: „ale jdi, člověče nejsi srágora, sice bolí, ale ty to dojdeš!“ „Strhneš se. radši sis to měl nechat v hospodě,“ říkali ostatní. Šli jsme po hřebeni a občas jsme si odpočinuli a kochali se krajinou. Fous, který šel vpředu a držel mapu najednou strnul. Ptal jsem se: „Fousi, co je ti?“ „Přátelé a kamarádi, vidíte tamhlencten kopec, „odpověděl mi a ukázal pravou rukou na vzdálený kopec, „tak tam máme teď být. Musela se stát chyba v navigaci, to je zřejmé, ale na druhou stranu je tu možnost jak se z toho vyhrabat. Můžeme to vzít přes skály. Ale je to tam velice nebezpečné. Nevím jak to zvládneme, tak se rozhodněte!“ Všichni kupodivu souhlasili s návrhem a my se vydali na další dobrodružství naší cesty. Místy to tu bylo velice úzké, na jedné straně skála a na druhé příkrý sráz dolů, což by při chybě znamenalo volný pád. Kamínky na těch cestičkách byly hodně zrádné a nebezpečné, uklouznete po nich a jste dole, než by řekl švec. Nedával pozor a spadl jsem. Naštěstí jsem se chytil větve a chvíli se držel, ale pak jsem uslyšel jak větev praská. Ostatní křičeli ať shodím batoh dolů a tím budu lehčí, možná mě větev udrží, možná že i vyšplhám zpátky na cestu. A tak jsem se pokoušel shodit batoh dolů. Sundal jsem si popruhy a zkusil ho hodit dolů. Byly to asi jen dva metry, ale i to bylo dost. Naneštěstí jsem si zapomněl rozepnout bederní pás a spadl i s batohem na skalní výběžek.

Probudil se v nemocnici. Byla tam jen Kobliha a ta mi vše vylíčila jak to bylo: „Spadl jsi a my jsme na tebe volali, ale protože jsi nám neodpovídal zavolali jsme záchranku. Ta tě vrtulníkem dopravila až sem. Miki a Fous jsou tady taky, šli si koupit kafe do automatu za chvíli tu budou.“ Jen to dořekla, vynořil se ze dveří Miki i Fous. Fous se ke mně okamžitě rozběhl a povídá: „Tak co brachu, jak se ti líbil pád ze skály!“ Neodpověděl jsem mu. Pak ke mně pomalu přišel i Miki, naklonil se nade mě a řekl: „Líný by se strhl, viď?“

Lukáš Frána – Luky

Kategorie Próza