.jpg?ph=7628832d1c)
Jednou v pátek jsme se s kamarády domluvili, že si v sobotu zajedeme na vandr. Když jsme tam na to místo dojeli, dohodli jsme se, že budeme vandrovat v Černém lese blízko Sudoměřic u Tábora. Obcházeli jsme po okolí až do večera. Potom jsme připravili táborák a když jsme ho zapálili, začali jsme opékat špekáčky. Jednomu z našich kamarádů špekáček spadl přímo do ohně. Museli jsme se tomu všichni zasmát a já jsem si neodpustil dodat: "Smůla kámo! Víc špekáčků ti nedáme." Všichni jsme si ještě jeden dali, až už žádný nezbyl. Jenomže jak jsme byli rozjaření, zapomněli jsme dát kamarádovi, kterému spadl do ohně. Najednou jsem si vzpomněl, že jsem jich taky pár vzal, ale když jsem se kouknul do batohu, nebyly tam. V tu ránu jsem si vzpomněl, že jsem je v tom spěchu nechal doma na kuchyňském stole. Aby jsme našeho kamaráda utěšili, zpívali jsme samé jeho oblíbené písničky jako třeba: Už vyplouvá loď John B., Vysočina nebo Colorado. Kamarád, který se už nezlobil, zvesela hrál na kytaru, všechno bylo zase normální. Potom jsme se ale nějak rozřádili a nevím jak se to stalo, ale našemu kamarádovi kytara spadla do ohně. Už jsme i trošku pili a tak místo aby jsme mu pomohli, jsme se jen chechtali. A jak mu při zachraňování kytary vlítly uhlíky do obličeje, můj kamarád hned řekl: "Ó! Čert! Aby nás neodnesl do pekla!" A já jsem si neodpustil: "Ale dnes není pátého prosince, ale dvanáctého června!" Potom už jsme ale byli unavení, a tak jsme uhasili táborák a šli jsme spát.
Najednou mě probudily divné zvuky... Něco jako vrčení. Vylezl jsem ze spacáku a potom i ze stanu. Všichni mí kamarádi - kromě toho, který dnes měl takovou smůlu - už tam také byli. A jen pár metrů od nás stálo cosi, co se podobalo vlkovi a to také vydávalo ten podivný vrčivý zvuk. "Uklidněte se", řekl jeden z mých kamarádů. "Vlci v našich lesích už nežijí." "Ale žijí", začal se sním jiný můj kamarád hádat. Žijí - nežijí, ovšem po chvíli hádka utichla, protože se stalo cosi neuvěřitelného. Vlk promluvil: "A to máte za ty špekáčky a za tu kytaru." Chvíli jsme se po sobě jen nechápavě dívali a pak nám to došlo. Rozběhli jsme se za vlkem, popadli jsme ho, zatáhli jsme a pod maskou vlka se objevil náš rozesmátý kamarád. "Taky jsem si z vás chtěl trochu vystřelit." Teprve teď jsme si uvědomili, že jsme na něj byli trochu hrubí, omluvili jsme se a než jsme se znova uložili, už bylo ráno. Na tenhle vandr asi vůbec nikdy nezapomenu.
Barbora Mlčáková
kategorie Próza do 23 let