Pax vobis (P)

Silnice se táhla a sám ušlej u pangejtu stál. Nebyl syrovej večer tak jak dál pokračuje Huberťákova písnička, nýbrž krásné letní, nedělní odpoledne. Jen ta silnice. Okreska, který se jako na potvoru auta vyhýbala snad od tý doby, co já se vydal na cestu k domovu. Bylo mi jasný, že ze stopu dneska nic nebude. Alespoň se zastavím na pár piv v jedný bezva hospodě, která je už jen pár set metrů přede mnou. V duchu přemítám kolikrát jsem už tudy procházel. Třicetkrát? Padesátkrát? Za tu dobu co na tuhle stranu jezdím, to musí bejt nejmíň- ale co. Vesnice s hospodou je tady. Vybavuji si drobný detaily nálevny. Prošoupanej pruh lina před výčepním pultem, kostkovaný ubrusy připevněný sponkami ke stolům, začouzenej obraz visící vedle dveří. Nějakej obecní umělec namaloval na kus překližky bránu místního hřbitova s márnicí. Ten obraz tam pověsili před desítkami let a když se sundá, objeví se za ním bílej obrazec omítky. ,, To je dobrý, ´´ říká každý rok hospodský. ,,Letos se ještě malovat nebude.“ Uvědomil jsem si, že když přivřu oči, vidím ten obraz před sebou naprosto přesně, do posledních podrobností. Brána na hřbitov. Takovej vesnickej hřbitov, to je vlastně malá obecní kronika. Vesnickej hřbitov má svá tajemství, své zajímavosti, své záhady. Jak uhranutej jsem minul hospodu a za malou chvíli stál před kovanými vraty. Pax vobis.

Hroby jako všude jinde. Ty novější z leštěné žuly a mramoru, ty staré, letité z litinovými kříži. Tu jakoby na mne sáhla smrt. Po zádech mi začaly stékat čůrky studeného potu, srdce slyšitelně buší. Třesu se a nemůžu se pohnout. Stojím u malého náhrobního kamene a nevěřícně čtu. Jakub Pech, narozen 16. 4. 1963. Tragicky zahynul 5. 8. 2013. Co je to za pitomost, to snad není možný. Já jsem přece Jakub Pech, já se narodil 16. 4. 1963. Sahám do kapsy pro mobil abych se ujistil kolikátýho dneska vlastně je. Telefon mi vypad z roztřesené ruky. Konečně se mi podařilo odlepit nohy od země. Né! Né! To nemůže bejt pravda, to je nějaká blbá náhoda. Já vůl, že jsem raději nešel na to pivo. Jak šílený běžím hřbitovem, zakopávám o náhrobky. Vyřítil jsem se z brány hřbitova. Kolem právě prosvištělo jediný, jediný auto toho krásného, letního, nedělního odpoledne.

Miroslav Neuvirt – Wandri

kategorie Próza nad 23 let