Procitnutí (B)

Ach to hrozné slunce,

jak spaluje mé líce.

Našel jsem velkou ochranu

v třešňovém sadu, ve stínu.

Já sledoval, jak pupen mění se tu v květ,

poznal jsem, jak nádherný je svět.

Zaslechl jsem pění ptáků,

rozeznal i píseň vlků,

ale to už byla temná noc,

co má na mne zvláštní moc.

Já splynul jsem s ní v jednotu

a zahnal její temnotu.

Z noci stal se pro mne den

a já získal nový vjem -

že ač je člověk pánem tvorstva,

páchá na něm hrozná zvěrstva,

že devastuje krajinu,

bez studu, ostychu a bez splínu.

Že ničí vše co má

a nikdo jej za to netrestá.

Vidím, že je to marný boj,

což působí mi velký bol.

Vidím, že přivede světu utrpení, bolest, záhubu

a proto apeluji - sjednejme všichni nápravu.

Jiří Kormoš – Víťa

Kategorie Poezie