Pytláci (P)

   Červnové sluníčko neúprosně pražilo, téměř jak na Sahaře. S kamarádem Knedlajsem jsme byli opět on the road. Tentokrát v Jižních Čechách. Modré nebe bez mráčku se zrcadlilo na hladině rybníka. Propocené košile se lepily na záda a popruhy báglů se nám nemilosrdně zařezávaly do ramen. V tom vedru se zdálo, že táhneme na hřbetě nejméně půlmetráku.
  „Vidíš to co já?,“ povídá Knedlajs, s pohledem upřeným na potrhané rybářské vlasce na břehu. „Mám nápad!,“ a už sundával bágl ze zad. Po chvíli vysvlečení do půl pasu, s vyhrnutými nohavicemi, jsme máchali bosé nohy ve vodě a v rukou lískové pruty s navázaným vlascem. Plkali jsme o tom, kde se na noc utáboříme.
   Asi po deseti minutách idylku narušil pidimužík v zelených montérkách, s plátěným tralaláčkem na koňské hlavě. Hned na nás spustil bandurskou: „Co tady děláte?!? Tady je zakázáno chytat ryby! Okamžitě vytáhněte ty udice z vody!“
   Knedlajs se na něho znuděně podíval a pak se obrátil ke mně, „Myslíš, že je už správný čas?“
  „Ještě ne, to není ta správná doba. Necháme to tam!,“ odpověděl jsem.
   Koňská hlava zrudla ve tváři a zařehtala: „To je pytláctví! Ihned, ať máte ty pruty z vody ven nebo na vás zavolám policii!“
  „Milý pane, vy jste vlastně kdo? Ještě není ta správná doba,“ reagoval jsem na jeho výhružky.
  „To se na to podívám, dělám tady hrázného a porybného. Žádné pytláctví nestrpím! To je trestný čin,“ mlel mužík nadále svou.
   Knedlajs si položil prut do klína, zapálil startku, labužnicky vyfoukl kouř, odplivl si a nevzrušeně odpověděl: „Pane porybný, ještě není ta správná doba. Rozhodně nemíníme vytáhnout naše udičky z rybníka. Klidně si můžete jít stěžovat třeba na lampárnu.“
   Hrázný supěl vztekem jak přetopený kotel. „Jdu volat policajty, ti už s váma zatočí!“ a bázlivě hleděl na Knedlajsovy z kriminálu potetované paže. Jejich obvod se rovnal obvodu mužíkových stehen. Koňská hlava s mumláním a nadáváním odklusala do svého domečku na hrázi.
   Nadále jsme cákali nohama v rybníce, klábosili, pokuřovali a v rukou stále drželi naše udičky. Asi za čtvrthodiny se ozvalo od hráze kvílení brzd. Ze žlutobílého žigulíku se do oblaku prachu vyštrachali dva příslušníci. Červené výložky, v nažehlených uniformách, v patách s porybným, zamířily k nám. Hráznému vítězoslavně svítila očka.
  „Co jsem vám říkal, já vás varoval!,“ prohodil naším směrem, „to jsou, soudruzi oni, ti pytláci! Nechtějí vytáhnout udice z vody,“ seznamoval příslušníky se situací.
   Ten vyšší a starší, zřejmě velitel hlídky, protože měl o hvězdičku víc, dobromyslně povídá: „Tak to chlapi vytáhněte, dostanete padesát korun pokuty a je to vyřízeno.“
   Podíval jsem se na Knedlajse, „Co myslíš, už je čas?“ Mrkl se na hodinky, „ještě tak minutku a bude ta správná doba, pak to vytáhneme.“
   Menší podsaditý policajt, s brutálním obličejem, přistoupil o dva kroky blíž k nám. Významně si poklepával na obušek. „Víte, co to je?,“ zeptal se. Knedlajs ledabyle prohodil: „Jo to znám, když jsem studoval Lochovu universitu, tak jsme tomu říkali VUML.“
   Příslušník s brutálním kvichtem začal nasupeně řvát: „Nevím co znamená ten váš VUML, ale my tomu říkáme, „to černý, co dělá modrý!,“ a okamžitě vytáhněte ty udice!“ Chtělo se mi zvolat „Jménem zákona!,“ ale raději jsem mlčel.
  „Víte, my tomu říkáme VUML, protože je to zkratka pro Vulkanizované učení marxismu-leninismu,“ seznamoval ho Knedlajs s výrazem, který pro obušek používají muklové.
  „Tak ať už jsou rychle ty klacky ven z vody nebo poznáte na vlastní kůži ten váš VUML!,“ nedal se odbýt mladší pořízek v uniformě.
  „Tak jo, už je stejně ta správná doba,“ uklidňuji oba značně nervózní policajty. Současně jsme s Knedlajsem jemně zasekli. Vlasce se napjaly. „Mám! Je tam!,“ křičel jsem nadšeně. „Já taky, cítím jak tam něco visí!,“ přidával se k mému vítězoslavnému pokřiku Knedlajs.
  „Na vašem místě bych moc nejásal! Máte to blbé, právě jsme vás chytli při činu. To je jasné pytláctví,“ mnul si ruce porybný.
   Pruty se mírně prohnuly. Opatrně jsme začali přitahovat napjaté vlasce ke břehu. To už se náš úlovek vynořil nad hladinu. Na prutech se houpala dvě lahvová piva. Byla vytažena právě včas, aby vychlazená na správnou teplotu, mám zahnala žízeň. Policajtům, ani porybnému jsme nedali ani loka, stejně byli ve službě a nemohli konzumovat alkoholické nápoje.

Miroslav Marusjak – Miky

kategorie Próza