Sedmikráska života (P)

Stála se zasněnýma očima a nevnímala své okolí. Teď a tady nebyl nikdo a nic kromě jediného – jí a jejího zatím největšího nepřítele. Byla tak krásná, ale její kráse jakoby něco stále scházelo. Byla dospělá, avšak stále ne docela. Své dětství už pozbyla, ale křídla dospělosti ještě její bedra netížila. V dívčí tváři se zrcadlil strach a nedůvěra, ale zároveň silné nutkání a odhodlání nikoho nezklamat, zvláště pak samu sebe ne. Věděla, že udělala maximum, ale stále cítila, že není připravena. Bronzové oči jakoby náhle ztrácely svůj třpyt a jas. Vždy radostná ústa náhle ztratili úsměv a smrskli se do něčeho zcela bezcenného. Zřejmě trpkostí reality, která náhle stála před ní.

Stála pod tou neobvyklou hroudou svalů a předpokládala dopředu každý svůj následující pohyb. Cítila jak jí buší srdce. Zrychloval se jí dech. Adrenalin roztřásl její tělo a svaly se náhle daly na odpor do nepřijatelné křeče. Viděla kolem sebe hlučící davy, a věděla, že se spousty párů očí dívá na ni, věří jí. Nesmí je zklamat. Něco jí někdo říkal ona, však neslyšela, co a byla v takovém transu, že jednoduše nedokázala ani odpovědět. Otočila se a náhle se jí z toho všeho silně zamotala hlava, ale díky své urputnosti to ustála.

,,Buch!“

Silný výstřel na znamení startu rozlomil ticho její mysli a rozvířil kolem sebe prach. Malinké krůpěje střelného prachu náhle dopadaly na tenkou zem jako střepy z raněných těl. Cítila jejich těžký dopad. Otočila se zpátky a viděla, že už jsou všichni daleko před ní a ona tam stále netečně stojí. Někdo na ni něco mával, ale ona nebyla schopna udělat jediný krok! Její tělo zcela ztuhlo.

Vtom se něco změnilo. Prudký vítr si lehce pohrával s jejími pevně sepnutými vlasy v barvě zapadajícího slunce, až jí je úplně rozcuchal. Přivál však ještě něco, něco, co mohla cítit a slyšet jedině ona. Totiž vanilkovou vůni, kterou znala jen od jediné ženy, která si do svých nazrzlých vlasů, jež voněly po mandlích a skořici, zaplétala první sedmikrásky. Slyšela náhle zpívat její medový hlas. Hlas maminky. Právě když jí ve vlasech přistála bělavá sedmikráska. Do očí se jí teď draly slzy a úsměv najednou. Ale také se teď v nich zračilo nebývalé odhodlání a skutečná síla její osobnosti.

Zvedla hlavu k obloze a tiše řekla:

,,Děkuji ti!!!“

Měla v ten moment pocit, že se na ni usmálo samo Slunce. To už ale rozrážela vzduch rychlými kroky. Každý dopad její nohy jakoby otřásl zemí a vyzvedl ji výš do vzduchu. Její dech se měnil v mikroskopický déšť a ona nepřestávala utíkat. Ruka míjela nohu a už stála přímo před ním. Nepřemýšlela a zapomněla na své naplánované kroky i na jištění. Instinktivně se chytla prvního kamene a šplhala výš a výš. Ostré kamínky jí křížily cestu a nepevný pískovce se jí kolikrát rozpustil v dlani, ale ona jen sledovala bezbřehou oblohu nad sebou a odolávala nástrahám, pevné, ale nerovnoměrné skály stále dál. Teď si teprve uvědomila, že to co cítí, není její srdce, ale tlukot srdce skály. To co cítila na svém těle, cítila ve skutečnosti skála, to co viděla, byl zrak nadpozemské výšky skály, to co slyšela, byl její rychlý, silný, tepavý dech. Uvědomila si, že jsou jeden. Ona a skála. Že jí skála najednou pomáhá a nebojuje proti ní. Ona odchovaná na umělé stěně ucítila najednou to, co za celý život nepocítí snad ani někteří zkušení lezci. Srdce se jí náhle zalilo vlnou klidu a štěstí.

Ale když už vrcholek měla doslova nadosah, podívala se dolů. Tam uviděla všechny za sebou a usmála se. Chtěla jít dál, když v tom jí oslnila sluneční zář a pískovec, který pevně svírala v rukou, se rozdrobil na milion kousíčků. Poté už letěla ve sluneční záři a vzduchu prosyceném kamenitým prachem a vůní vanilky. Na rtech se jí však i nyní zračil vyrovnaný úsměv. Když letěla tak jí někde, tam mezi obláčky, zahlédla, jak jí mává na pozdrav – její máma. V té chvíli jí hlavou proletěli veškeré vzpomínky na skály. To jak byla poprvé přiložena ke skále, to jak ve skautu závodili, kdo bude na vrcholu dřív, to když poprvé viděla skalní město, to když se poprvé posadila do úvazku, své první vrcholy i pády. Pak už nevěděla vůbec o ničem…

Náhle dopadla jako padlá holubice k nohám všem zúčastněným. Ne však ostrým pádem, ale měkce jakoby se sám duch hor sklonil a jemně ji položil na vyprahlou zem. Na tváři měla stále ten stejný úsměv, jen zaprášený léty nežití. Měla zjizvené ruce a bělavé vlasy. To stopy nekonečného času zanechaly vrásky na její tváři.

Když se pak mladá dívka probudila na vrcholku oné skály, bolelo jí celé tělo. Chtěla otevřít oči, ale opět ji zaslepila sluneční zář. Když se chtěla poprvé nadechnout, ucítila v ústech onen kamenitý prach, ale ještě něco. Vůni vanilky! Když pak úplně procitla, podívala se na své bolavé ruce, ale něco jí vyrušilo, všude kolem ní a na skalnatém hrobu matky na prašné cestě vykvetly sedmikrásky a v písku bylo napsáno: ,,Ty dobře víš, že to nebyl jen sen! S láskou navěky, Máma.“

Na její tváři se v tu chvíli nevykouzlilo nic jiného než onen úsměv…

Klára Procházková – Káka

kategorie Próza do 23 let