Smaragdový příběh (P)

   Pro moji babičku a lhotecké starousedlíky všeobecně, bývali čundráci cosi jako vyšší vývojový stupeň zlodějů slepic. Ono těch mládenců a sem tam i dívek, oblečených do jakoby vojenských rób, které ale neměly s naší lidově-demokratickou armádou vůbec nic společného, do Brd tenkrát moc nejezdilo. Trampové se většinou spokojovali s dojezdem do Zadní Třebáně. To bylo blíž ku Praze. Tehdy víkend trval jen od sobotního poledne do nedělního večera, tak bylo zapotřebí neplýtvat časem a radši koukat zapadnout mezi stejně ulítlé přátele.

   „K jezírku šli huligáni. Nesli sebou ty jejich cytéry...“ Babička hudrovala a používala směšná slova. Narodila se ještě za Rakouska a „huligány“ nesnášela. Podle ní byli líní. Do školy chodila jenom pět let, ale v jejich dopisech jsem nikdy nenašla jedinou chybu a její zacházení s mateřštinou předčí mnohé dnešní vysokoškoláky. Škoda, že se nedožila doby, kdy se hledal nový šéf pro BISku. Pro takový post měla veškeré možné předpoklady. Nikdy jí nic neuniklo.Natož aby nezaznamenala přes ves se táhnoucí tlupu podivné městské mládeže. Domácí by si takové výstřelky nedovolili, na to byla tehdejší vesnice příliš ukázněná. Dospívající mládež i děti se oblékali slušně a nepohoršovali.

   Tenkrát jsme do školy chodívali pěšky, však to nebyly ani tři kilometry. Učívali jsme se na směny. Mezi poli nás pochodovala celá vesnická tlupa. V zimě jsme se brodili ve sněhu, vítr navál podle silnice závěje a my se v tom čistém bílém nadělení váleli s takovou vervou, až jsme se podobali sněhulákům.

   Jakmile se oteplilo, bylo i to chození do školy jednodušší. A co teprve potom, když začal jezdit autobus! Jen toho bílého sněhu bylo rok od roku míň.

   Naším základním oděvním modelem bývaly tepláky. Takové, které stačilo párkrát vyprat a už se zkrátily, ale taky rozšířily, takže hmota zůstala zachována. Nové tepláky jsme nosili do školy, staré „do lítání“. Taky jsme mívali šaty „na neděli“. Jedny mi babička koupila v obchodě s textilem v Hořovicích. Moje první šaty z konfekce.Látka příjemně splývala, na živůtek plynule navazovala mírně nabíraná sukně. Na zelinkavém podkladě se rýsoval nenápadný béžový proužek a já si připadala jako víla. Jinak jsem nosila šaty zn. Domácí výroba. Sestřenice Alenka na tom byla líp. Jednou přede mnou otevřela skříň a já zůstala civět s otevřenou pusou. To bylo barev! Než mi babička udělala radost, měla jsem letní šaty modré s bílým puntíkem, model „klasika“, tedy límeček, zapínání až ke krku, pytlovitý střih a pásek. K tomu vlasy, zastřižené „ podle rendlíku“. Ofina se zpevňovala perkem.Už tehdy tenhle účes nenosili všichni.

   Sváteční oděv jsme si oblékali v neděli po obědě. Hlavně v létě. To se šlo na procházku. Měli jsme na vybranou ze dvou možností: buď si vyjít na „Čihadlo“, to znamená od návsi dolů, nebo se vydat k jezírku, čili na opačnou stranu. Svoji parádu jsme mohli předvádět zajícům a jiné lesní zvěři – pokud by projevila zájem.

   Čihadlo bylo zajímavé, ale radši jsem měla jezírko. Pokud babička pozapomněla a nevydala zákaz „žádný koupání, je tam hluboko!“, vlezla jsem do vody, pokud zrovna nenastala průtrž mračen. Ze strany od pěšiny schované v mlází, bývala šikovná mělčina. Nohama jsem škádlila vodní rostliny a pozorovala pavouka, poskakujícího na hladině. Na protějším břehu, ve stínu skály, skákali kluci do vody ze stromu, který jako kdyby tam právě proto vyrostl.

   Jezírko vzniklo jako zatopený lom.Stejně jako o ostatních, jemu podobných se i tady tradovalo, že v jednom okamžiku vytryskla voda a naplnila závratnou rychlostí lom. Šlo to takovým fofrem, až se utopil povoz s párem koní.

   Jak já tam ráda chodívala! Sluníčko prosvítalo mezi větvemi smrků a les hučel tak zvláštně, až to připomínalo melodii – jako kdyby kmeny byly píšťalami kouzelných varhan. Mezi stromy se objevovaly mechem porostlé balvany a kapradí rostlo tak vysoké, že by se v něm dalo schovat. Jeho zelená krajka by náramně slušela rusalkám.

   Na ochozu, který lemoval břehy jezírka jsme občas nacházeli zbytky ohniště, které tam zůstávaly po trempech.Dnešní hajný by si připadal jako v Jiříkově vidění. Oheň uprostřed lesa!

   Živého trempa, bloumajícího po lese, jsme nikdy nepotkali.Tenkrát jsem byla přesvědčená, že když je v lese hodně lidí, plaší to skřítky.Ono každé slůvko dostane v lese jiný rozměr a je slyšet mnohem dál, než jinde.

   Jakmile jsme se vycachtali v jezírku, znova jsme se vyparádili do svátečního a vycházkovým tempem se vrátilil do vsi. Byl čas natáhnout tepláky a dát králíkům.

   Po letech, kdy se mi po Brdech stýskalo, ale nezajela jsem tam, protože bylo tolik jiných věcí, které člověka dokonale odpoutaly od splnění bláhových přání, jsem se přece jenom do kraje mládí a malin nezralých podívala. A hned jsem chtěla navštívit jezírko. Postupovala jsem mlázím a odbočila – podle mne na správném místě. Když dítěti sahá mlází k ramenům, je to jiná výška, než když mlází dosahuje k ramenům dospělého člověka.Takže jsem odbočila na nesprávném místě a nezbylo, než jezírko hledat. Ono je totiž hezky schované za bariérou z dávno vytěžených kamenů. A stromy na valu taky za ty roky vyrostly... Posléze se před mýma očima objevil průchod, který jsem si pamatovala, a pak i hladina jezírka. Těšila jsem se, že uvidím průzračnou hladinu, na kterou sluníčko rozhazuje zlaté jiskřičky. Chyba lávky! Zírala jsem na vodu, zakrytou jedovatě zeleným žabincem! A pak se mi povedlo uvidět ceduli a na ní nové jméno toho dříve pro mne Křišťálového jezírka. Vzala jsem ten název u pana Sládka, který básnil na Zbirohu, ale dětem se taková věc promíjí.

   Moje Křišťálové jezírko se teď jmenuje Smaragdové. I když žabinec dostane to nejvznešenější jméno, zůstane zase jenom žabincem.

Libuše Čermáková

Kategorie Próza