Tak trochu sobecky (P)

Ležela v nemocniční posteli. Pod bílou peřinou s kaštanovými vlasy hozenými přes propadlé tváře. Hluboký zelený pohled upírala do zdi. Když vešel, nepostřehla ho. Dveře nevrzly a on vstoupil tiše. V těch třech vteřinách, než si všimla jeho stínu, se mu sevřelo srdce. Pavla se v nemocniční peřině ztrácela jako poloprůsvitný přízrak.

Když se jejich oči přece jen setkaly, stekla jí z koutku oka třpytivá slza. Potom druhá. Jako dva těžké démanty se jí leskly na tvářích. Přistoupil k posteli a opatrně ji objal.

„Nezlob se,“ špitla mu vzlykavě do dlouhých blonďatých vlasů.

 

Poznal jsem ji vlastně náhodou. Pršelo jak z konve a já měl hodinu čekat. Tak jsem zalezl do kavárny.

Seděla v koutě u oranžové stěny, hlavu půvabně skloněnou nad sbírkou poezie. Do tváře jí padalo několik pramínků kaštanových vlasů s leskem mírně do zrzava. Měla je nedbale stažené černou čelenkou z krajkových květů.

Kavárna byla maličká a v dešti plná téměř na hranici svých možností. Netvrdím, že jinde nebylo místo, ale k té holce mě to táhlo a tak jsem váhavě pověsil kabát na věšák a sedl si naproti.

Byl to moc příjemný čas. Uvítala mě jemným poloúsměvem a sotva znatelným kývnutím. Slovo dalo slovo a potom bylo velmi těžké se loučit.

Představila se mi jako Pavla a v zásadě jsem si jí tehdy označil za pohodovou, bezproblémovou mladou holku se sklony k mírnému romantismu a melancholii.

Ani jsem netušil, jak moc se mýlím.

 

Něžně ji hladil po zádech a kolébal v náručí. Nic neříkal, ale zlobit, zlobit se nedokázal. Když se zklidnila, opatrně ji opřel o zeď a usedl naproti ní.

„Ondro, já...,“ začala. Ale nevěděla, co vlastně říct. Neexistovalo slov na její obhajobu a tak jen plaše sklonila hlavu.

Jemně, ale neústupně, vklouznul prsty pod její bradu a donutil jí zvednout oči. Nic neříkal. Jen tiše kývnul s úsměvem, který byl vše, jen ne veselý.

 

Začali jsme se více vídat. Nejdřív jen v těsném okolí města, potom jsme pod stanem strávili i pár krásných nocí. Hluboce promilovaných nocí. A já se pak ráno, když se mnou čekala na svítání, učil chápat zranitelnost její bytosti schovanou v nejednoduché minulosti.

Nikdy se neodhodlala, říct mi to zcela konkrétně. Nějaké sexuální obtěžování od staršího kamaráda, když byla ještě pod zákonem, šikana ve škole a velmi špatná situace v rodině při rozchodu rodičů, který byl, co jsem pochopil, dost drsný. Nenesla to dobře, to jsem věděl. Ale nesla to ještě mnohem hůř, než jsem si myslel.

 

„Jak se máš?“ zeptal se. Nevinně, jako by se nic nedělo.

„Už líp. Pravděpodobně se to obejde bez trvalých následků,“ špitla. Pokývl.

„To jsem moc rád. Nechceš něco? Vodu?“

Němě zavrtěla hlavou. „Je mi zima.“

Musel se tomu usmát. Byla to jejich hra. Vždycky, když řekla, že je jí zima, bez ohledu na objektivní teplotu, položil si jí do náruče. Ale teď prvně v životě zaváhal, jestli to udělat.

Nakonec ji k sobě přivinul. Vdechovala jeho vůni a do tváří se jí vracel život.

 

Nějaký čas jsem jí věřil, že rány na rukou má od kočky. Případně že spadla, pokud byla kůže sedřená ve větších ranách. Potom jsem jí chytil se žiletkou. A bylo po důvěře.

Pokusil jsem se jí ten krám vzít. Něco jako sebepoškozování neuznávám a odmítal jsem jí v tom podporovat. Neprala se se mnou, pouze konstatovala, že tím jí v tom nezabráním.

Vedli jsme potom na tohle téma spoustu debat. Řezala se už skoro tři čtvrtě roku. Snažila se toho nechat, ale bylo pro ni těžké a složité, vzdát se toho. Cenil jsem si její snahy. Dokonce i v obdobích, kdy ran na rukou přibývalo dvakrát do týdne.

Potom přišla s posekaným předloktím. Dlouhé rány od nože byly hluboké a já věděl, že je zle.

 

„Děkuji, žes mě našel,“ přerušila nečekaně dlouhé ticho. Cuknul sebou a mírně ji od sebe odtáhl, aby jí viděl do očí.

„Tys to ve skutečnosti nechtěla udělat?“

Vydržela pohled těch očí. Chvíli se prostě jen pozorovali. Potom váhavě zavrtěla hlavou. To gesto odmítnutí jako by bořilo všechny ty strachové bariéry vystavěné v posledních dnech.

 

Už jí netekla krev, ale ty rány byly hodně čerstvé. Nevyslýchal jsem ji, i když mě to stálo mnoho úsilí. Ještě než svlékla svetr, mi bylo jasné, jak silně jí dnes deprese zasahují.

Neodpustil jsem si však přejetí kolem ran prsty. Beze slov, prostě jsem se jen opatrně dotkl zmučené kůže. Zkousla si ret, ale nebránila mi v tom.

Zdržela se krátce, potom se nepřítomným hlasem omluvila, že už musí jít domů. Máma prý čeká. Proklínal jsem se potom celou noc, že mi to nedošlo dřív než za hodinu.

Pavla byla doma sama, její máma odjela na několik dní za nemocnou babičkou.

Nikdy jsem neutíkal rychleji.

Dveře byly zavřené, ale okno kuchyně v přízemí otevřené. Neváhal jsem a proskočil jím. Nějak jsem v duchu tušil, že neblbnu.

Ležela v patře ve svém pokoji. Na zemi vedle ní leželo několik prázdných platíček ibalginu a pár růžových prášků zůstalo v jejích vlasech.

 

„Co se tam stalo?“ špitnul něžně.

„Myslela jsem... víš... Myslela jsem si, že beze mě tu bude prostě líp. Že máma bude šťastnější, když se o mě nebude muset starat, že jí přestanu překážet, jak mi tolikrát opakovala. Tak jsem to prostě snědla. A pak jsem se probrala tady. Za oknem mi svítilo slunce, honili se tam vrabci a já si uvědomila, jak hrozně moc chci žít. Prostě si jen tak sobecky žít i pro sebe a podle sebe.“

„Sobecky?“ pozdvihnul obočí, ale jen mírně. Pavlino sebeobviňování pro něj nebylo novinkou. Vinila se z rozpadu rodiny a vlastně téměř ze všeho neštěstí, jehož byla součástí.

„Nechci nikomu překážet,“ kuňkla a stočila pohled stranou. Chytil ji za ruce.

„Pavli,“ začal s povzdechem, „není nic sobeckého v tom žít. Máš stejné právo na život jako já, tvoje máma, tvůj táta, jako ta sestřička za dveřma. Právo na prostor k životu, právo na lásku, právo na obyčejný lidský potřeby a touhy. Jestliže tě tvoje máma nechce, měla tě nechat v péči táty. Ty tu máš stejně tak místo, jako ona a nemůže ti ho brát, ať si je třeba bohyní Afrodité.“

„Nechápeš...,“ začala, ale dál ji nepustil.

„Jo, nechápu toho hodně. Ale něco vím. Ty chceš žít. Chceš sedět za svítání v trávě, číst básničky založené čtyřlístky, zpívat s kytarou a jezdit na čundry. Sjíždět vodu, mýt se ráno v ledovym potoce a teplo zná z náruče kluka v těsnym spacáku. Ty prášky jsi spolykala jen proto, abys nepřekážela. Ale ty tu nikomu místo nezabíráš,“ rázně vstal a přešel k oknu. Nakláněly se do něj větve rozkvetlé sakury. Utrhl květ, opět okno pečlivě zavřel a vrátil se.

„Ta sakura tam stojí už dlouho. Na jejím místě nemůže vyrůst žádný jiný strom. Má se snad cítit vinu proto, že mladá břízka se musela šoupnout o třicet metrů? Vejdou se sem obě. S lidmi je to stejné. Patříš k tomuhle světu a to ti nikdo upřít nemůže,“ pomalu vpletl růžový květ do jejích vlasů.

„Prosím, Pavli. Alespoň to ještě zkus.“

Oknem se do místnosti zatoulal zvědavý paprsek slunce. Když však spatřil dva lidi spojené v polibku, nenápadně se opět vytratil.

 

Anna Melicharová

kategorie Próza do 23 let