Trpaslík (P)

   Wiky stojí před boudou a zadumaně pozoruje pěšinu procházející „Modrým údolím“. Občas odpoví na pozdrav divným postavám, oblečeným v různé součástky vojenských stejnokrojů a podobné hadry. Bojuje s pokušením shodit ze sebe montérky, z kůlny vytáhnout úesku, zabalit těch pár krámů a hnát se údolím proti proudu „Stříbrného potoka“.

   Z těchto úvah ho vytrhne blonďatá hlavička vykukující z okna chalupy. „Pepíku, snídaně!“ Wiky něco nesrozumitelného zabrblá a s vynuceným úsměvem vchází dovnitř. Na stole voní smažená vajíčka a na židli se usmívá Jana. S chutí se pouští do jídla a při tom přemýšlí, jak vymluvit Janě nápad s oplocením boudy. To je divný, že na vojně si nikdy neuvědomil to její maloměšťáctví. Snad je to výchovou, tatínek ředitel fabriky, maminka dáma, každej rok v zahraničí a co on, obyčejnej kluk.

   „No tak Pepo, ty mě vůbec neposloucháš!“ Wiky zvedá oči a Jana pokračuje: „Opravdu ten totém musíš porazit, vždyť jsou na něm takové obludy, co by tomu řekla maminka s tátou, až se sem přijedou podívat. Stejně by na zahrádce překážel.“

   Za pár týdnů se kolem chalupy táhne nový plot a Jana osazuje kytičkama mohutnou skalku, kterou jí Pepa postavil na místě kde dříve stával krásnej, vyřezávanej totém. S úsměvem si prohlíží své dílo a obrací se na Pepíka, kterej dodělává vrátka a při tom si pobrukuje něco o drsným chlapovi tam v horách.

   „Pepo, víš co mě napadlo?“ Wiky se v neblahé předtuše otáčí a čeká co zase vymyslela blonďatá hlavička jeho ženy.

   „Tady na skalce by se nádherně vyjímal trpaslíček. Viď, že mi ho uděláš!? Víš, takovýho fousatýho s čepičkou a lucerničkou. To bude hezký, že mi ho uděláš?“

   Tiše přikývne, odhodí nedokouřenou cigaretu a vztekle ji rozdrtí špičkou boty. Další dva dny z dovolené tráví plácáním a vyškrabováním sádry. Potom zase míchá barvy a natírá. Jana je s výsledkem spokojená. Na skalce stojí půl metru vysoký trpaslík. Červenou čepičku frajersky naraženou, v jedné ruce lucerničku a druhou se opírá o mohutný krumpáč.

   Tranďák vesele vyhrává, Jana se labužnicky protahuje na dece a Pepa jí natírá opalovacím krémem. Občas sáhne do talířku před sebou, vezme piškot, půlku ukousne a druhou vstrčí do zubících se úst nad sebou.

   Idylku vyruší několik smějících se trempů procházejících kolem plotu. „Podívejte se na tu obludu. Trpaslík na skalce, to snad není ani možný.“ „Trpaslík, trpaslík!“ „Jak si někdo může něco takovýho dát na zahradu. To musí bejt pěkná masňárna.“ „Frede, já nevím, ale podle toho jak nám popisoval cestu Gaučo, musíme jít kolem boudy Wikyho. Víš to je ten co na Kotlářích tak bezvadně lasoval a vyhrál házení nožem. To bude ale někde dál, tohle je nějaká paďouřina. Nejpitomější je ale ten trpaslík.“ Wiky byl rád, že na deku není přes křoví vidět, ale stejně byl rudej až po kořínky vlasů.

   „Zase ti pitomí trampové, všude dělaj výtržnosti a zapalují v lesích ohně.“ Wiky chce něco namítnout, ale to už Jana pokračuje: „Je to pravda, psali to i v novinách a táta taky říkal, že je rád žes toho nechal, ještě by ses mohl dostat do kriminálu. Víš, že mi slíbil, že nám tu nechá udělat bazén a příští rok s nima pojedem do Jugoslávie k moři. On je strašně hodnej.“

   Ubíhá týden za týdnem a každou sobotu a neděli doléhají pod červenou čepičku vousaté postavičky na skalce štiplavé poznámky a urážky. Jednoho podzimního večera už to nevydrží. Má vztek. „Proč mě udělal, on za to může, že se mi každej směje a ukazuje si na mne prstem.“ Fouknutím rozsvítil lucerničku, krumpáč hodil přes rameno a pomalu sestoupil po kamenech dolů. Mihotavé světýlko lucerničky zmizelo v křoví. Tak se dělo mnoho nocí za sebou. Nad ránem vždy utrmácený pidimužík ztěžka vylézal na skalku.

   U plotu zastavuje naleštěnej Fiat a z něho vystupuje Wiky v doprovodu dvou starších mužů. Obcházejí barák, gestikulují a Wiky co chvíli na něco ukazuje. Asi po hodině se vrací k autu. „Tak myslíte soudruhu inženýre, že není naděje?“

   „Soudruhu řediteli, je to nepochopitelné, ta stavba je dost stará a podle toho, co říká tady váš zeť to začalo praskat nedávno. Dnes se dá do těch trhlin strčit ruka. Tady v okolí se ve středověku těžil cín a asi se propadla nějaká štola. Jinak si to vysvětlit neumím. Dělat se s tím už nic nedá, je to na spadnutí. Škoda, je to tu opravdu moc hezké, ale myslím, že pro vás nebude problém sehnat mladejm něco jinýho – při vašem postavení.“

   Wiky se ještě více přikrčil na zadním sedadle a jen tak pro sebe si pobrukoval tu o kamarádech, tam v lesích Ontária…

   Náklaďák je už naloženej a Jana skládá do bedničky vyrýpané skalničky. „Pepo, škoda, že nám někdo ukrad toho trpaslíčka, uděláš novýho, táta říkal, že příští tejden se jedeme podívat na novou chalupu. Nebuď smutnej, vždyť za měsíc jedeme s našima do Tater. Týden v nejlepším hotelu a úplně zdarma. Ty se netěšíš?“

   „To víš, že se těším,“ povídá Wiky a stáčí se stranou, aby nebylo vidět lesknoucí se oči a jeho rty pobrukující tu o těch peřejích, které řvou, aby se držel…

   Wiky leží zabalený do deky a připaluje si cigaretu od malého ohníčku planoucího na břehu Stříbrného potoka.

   „Jana byla smutná, když jí říkal, že nedostal dovolenku, že s nimi na hory nemůže…“

   Ze zamyšlení ho vytrhnou temné postavy, blížící se k ohni. „Ahoj“. „Ahoj“, stisky rukou – „Fred“, „Šídlo“, „Bob“, - „Wiky“.

   Od praskajícího ohně se line vůně opékané slaniny a nocí se nese ta o osadě kde se sejdou a ona je zahřeje ve svém klíně…

Oldřich Lehečka – Ward

2. místo v kategorii Próza začátečníků