V jeskyních (P)

Byli tak hluboko v nitru Červených skal, že si ani nebyli jisti, kde vlastně jsou A bylo jim to srdečně jedno. To je na vandrech snad to nejkrásnější, když si člověk může dovolit ztratit pojem o časoprostoru a ještě si to užívat. A oni si to užívali. Ráno je zastihlo pod převisem, jehož okrově červená klenba obdivuhodně kontrastovala s blankytně modrým nebem. Všechno slibovalo nádhernej den. Na ohni se hřály ešusy s vodou a dva trampíci labužnicky dlabali z pánvičky smaženej lančmít.

„Jdu lozit!“ oznámil Garly, sotva si nacpal břicho snídaní a zapil čajem i kafíčkem.

Bubák neřekl nic, jen se zvednul, protáhnul se a kejvnul. Šli na to.

Rychle překonali hranu převisu a stoupali výš. Bubák první, Garly za ním.

„Bacha, šutrák!“ ozval se najednou výkřik, doprovázenej rachotem. Vzápětí se dolů zřítil dobře stokilovej balvan.

„Jsi v pořádku,“ ozval se ze shora starostlivej Bubákův hlásek.

„Jo, jsem, ale příště varuj dřív!“ odpověděl Garly.

„Je tady nějaká štěrbina,“ ozvalo se.

„Už jsem u tebe,“ řekl Garly, „paráda, vede to dál!“

„Uhni! Shodím pár kamenů.“

Vzápětí se dolů snesla taková menší červená lavina.

Bubák s Garlym rychle pochopili, že se jim povedl poměrně zásadní objev. Jakmile rozšířili otvor, ocitli se v jeskyňce, která nejenom že vedla dál do útrob skály, ale dokonce se rozšiřovala natolik, aby mohli bez problémů po čtyřech postupovat dál. Garly vytáhnul baterku. Po několika metrech dolezli do síňky, kde se mohli postavit a kde se chodba větvila do dvou dalších. Vybrali si jednu z nich a v zápalu nadšení pokračovali hloub a hloub. Další síň, další větvení, a ještě jedna, až se Garly konečně zastavil.

„Budeme si pamatovat cestu zpátky?“

Posvítil baterkou za sebe a zjistil, že dokonce ani tady si není úplně jistej, kterou chodbou vlastně přišli.

„Zkus zhasnout, třeba ještě uvidíme světlo z venku,“ navrhnul Bubák a v hlase se mu ozval záchvěv paniky.

Pokus nevyšel. I když čekali pár nekonečných minut, než se jim přizpůsobí oči, nezahlídli sebemenší náznak světla.

„Zkusíme zařvat, třeba nás někdo uslyší,“ přišel s novým nápadem Bubák, „ráno se kolem motali turisti.“

„Nic,“ hlesnul, když ani několikátej cyklus řev-poslouchání nepřinesl ovoce.

„Nedá se nic dělat, musíme cestu ven najít sami!“ zavelel Garly „nemáš provaz?“

„Jenom tkaničky od bot.“

„Ty nám moc nepomůžou. Nevadí, začneme od levý chodby a budeme je prolejzat postupně. A tam, kde jsem už byli, necháme nějakou věc, abysme poznali, že jsme zase na stejným místě.“

Vyrazili. Chodeb bylo víc, než čekali, a tak jim brzo začaly předměty docházet. Bubák musel oželet lžíci, Garly krabičku od sirek, v který měl svůj posvátnej kamínek z Alp, v jeskyni uvízly i jejich všechny tkaničky od bot, kapesní nůž, žvejkačka. Jejich kapsy zely prázdnotou a do toho všeho začala baterka zlověstně poblikávat. Úplně ztratili pojem o čase, vzdálenosti, kterou urazili i o tom, jestli jsou výš, nebo níž než vstup. Panika nabírala vrcholu. V jedný z dalších větších síní se Garly zhroutil a vypnul baterku.

„To nemá cenu, tady můžeme běhat do nekonečna a nebude to nic platný.“

Bubák dopadnul vedle něj.

„Dřív nebo pozdějc nás začnou hledat,“ uklidňoval ho. Neznělo to zrovna přesvědčivě.

Mlčeli. Uběhlo pár minut.

„Hele, já asi něco vidím,“ ozval se nejistě Bubák.

„Kde?“

„Támhle!“

„Jestli mi to právě ukazuješ, tak je to na houby, nevidím ani tebe, ani to, co vidíš. Co je to?“

„Asi světlo, ale hrozně slaboučký.“

Garly rozsvítil.

„Kde to bylo?“

„Někde tamhle,“ nejistě ukázal Bubák.

Garly se postavil těsně k němu, zhasnul, chvíli čekal, než oči přivyknou a pak to uviděl. Opravdu se tam odněkud linul neuvěřitelně slaboučkej pramínek světla.

Vydali se opatrně za ním. Vždycky jeden z nich zůstal na místě, druhej popošel s baterkou pár kroků tím směrem, zhasnul, počkal, jestli světlo ještě uvidí, pak za ním došel druhý a tak dokola. Byl to vleklej proces, ale teď už museli hrát na jistotu. Nejdůležitější bylo, že se to začalo vyplácet. Světlo sílilo, a i když bylo pořád neuvěřitelně slabý, už nebylo pochyb, že je opravdový, že nemají vidiny.

Konečně byli před uzounkou škvírou, kterou k nim pronikaly paprsky žlutýho světla. Pak zaslechli hlasy.

…

Kopec s převisem, pod kterým toho dne tábořili, byl na samým okraji Červených skal. Z druhý strany byl dávno zrušenej lom, v kterým byla poměrně nedávno objevena a zpřístupněna veřejnosti jeskyně. Místní dobrovolní jeskyňáři tam prováděli výpravy důchodců, rodiny s dětma, školní výlety. A jeden takovej se právě nacházel uvnitř.

„A pančelko, proč tu nejsou krápníky?“

„Ta jeskyně je moc suchá, krápníky vznikají tak…“ snažila se průvodkyně, ale její výklad zcela zaniknul v křiku a štěbetání mrňavců.

„To je blbá jeskyně, bez krápníků.“

„Macocha byla lepší!“

„To je nuda!“

„Už tady někoho zabili? Byli tu loupežnící?“

„No tak děti,“ vřískla učitelka a vůbec si nevšimla, že se jí u nohou pohnul kámen. Nezaregistrovala to ani průvodkyně, která v tu chvíli stála na druhý straně.

„Děti, nezlobte a nepřerušujte paní průvodkyni. Kdo se bude chtít na něco zeptat, přihlásí se! Tak tamhle se hlásí Pepíček, copak bys chtěl vědět?“

„Já se uprdnul, cítíte ten smrad? A bude to tu smrdět už napořád, když tu není průvan?“

Děti vypukly v hurónskej smích.

Balvan se zase pohnul a objevila se tmavá průrva. Učitelka sice neviděla pohyb, ale černýho otvoru si povšimla.

„Koukejte děti, když budete zlobit, tak tady z té díry vyleze čert a odnese vás do pekla.“

Dole, pod jejíma nohama, se Garlymu konečně podařilo průrvu rozšířit natolik, že nejenom viděl, kam se to prohrabal a slyšel její poslední slova, ale dokonce se mohl i protáhnout ze zajetí jeskynního bludiště. Dílem proto, že se mu ulevilo, dílem díky tomu, že mu je to prostě vlastní, dostal blbej nápad.

„Ble, ble, ble, ble,“ udělal ukázkovýho čerta. Jeho hlasovej výkon byl umocněnej kamennou klenbou jeskyně.

Dětičky ztichly a paní učitelka se rozhlížela, kterej uličník to dělá.

„Co blbneš?“ ozval se za Garlym Bubák, „vylez už konečně ven, mám tady toho až po krk!“

„Vydrž, už lezu,“ syknul Garly, „je tady nějakej krápník, vytáhnu se za něj.“

Natáhnul ruku, pevně sevřel domnělej geologickej útvar a s mohutným záběrem se vyšvihnul otvorem ven.

Když Garlyho ruka sevřela učitelčinu nohu nad kotníkem, zaječela tak, že se ze stěn začal sypat prach a světla v jeskyni se rozblikala. Vzápětí jí jeho záběr podrazil nohy a ona se skácela doprostřed svých dětských svěřenců. Když se pak na její natažený tělo vyhoupla červeným prachem pokrytá postava kudrnatýho Garlyho s očima vypoulenýma překvapením, omdlela. Děti se rozječely do neuvěřitelný intenzity a daly se na panickej útěk z jeskyně. Vzedmutá vlna dětských tělíček spláchla průvodkyni jako hadrovou panenku a vyvrhla ji ven, až na prosluněný parkoviště, kde už čekal zájezd jeptišek z nedalekýho kláštera na rakouský straně hranice.

„Čert, čert, čert!!!“ ječely děti a mizely kamsi do dáli. Průvodkyně je pronásledovala a snažila se je sehnat do houfu.

Ty z jeptišek, který trochu česky rozuměly, přeložily výkřiky ostatním. Nastalo velký hromadný křižování.

"Der Teufel, der Satan, der Luzifer!"

Nicméně na útěk se nedaly. Sešikovaly se za matkou představenou, která pevně sevřela těžkej masivní kříž a napřáhla ho proti východu z jeskyně.

Uvnitř se za Garlym vyhoupl i Bubák.

„No, ty máš teda vkus,“ utrousil, když viděl svýho kamaráda, jak se zvedá z bezduchýho těla učitelky. Oba bezradně stanuli nad jejím tělem.

„Co budeme dělat?“

„Dej jí umělý dejchání,“ navrhnul Bubák.

Garly se při tý představě otřásl.

„Dejchá, je jenom bez sebe. Vytáhneme jí ven.“

Popadli ji za ruce a nohy a dřeli úzkou chodbu na světlo. Jako první vycouval Garly. Novej jekot ho přiměl otočit se. Před sebou uviděl obličej mohutný matky představený. Než se na něco vzmohl, ucítil prudkou ránu do hlavy. Pak mu masivní kricifix vypnul obraz i zvuk a poslal ho do milosrdných mdlob.

Jan Frána – Hafran

kategorie Próza oldpsavců