Vynález pod vrbou (P)

Marie si uvědomila, že depresivní myšlenky se pomalu rozplývají a nahrazuje je klid v duši. Šla již delší dobu lesem aniž by potkala nějakého člověka. Příroda kolem ji přidávala na dobré náladě. Všechno rostlinstvo kolem v plném jarním rozpuku se skvělo v jasně zelených barvách. Jak osvěžující vidět zase zelenkavé lístky na šedých dubech po dlouhém zimním spánku a trávu pyšně se deroucí svými stvoly k jasně modré obloze. Na kameni se na okamžik mihla ještěrka a datel vyťukával do stromu své poznávací znamení.

Poslední dobou se jí nedařilo dobře. Rozešel se s ní Roman a rodiče se rozvádějí. To pro ni byl šok, zvláště když ji oznámili, že každý mají už svého partnera. Sice se moc nevídali, protože byla pořád s Romanem, ale myslela si, že u nich teď najde útěchu. Cítila se tak mizerně, jako nikdy v životě, opuštěná, zrazená, se vztekem na všechny a všechno. Pak si vzpomněla jak dříve jezdila hodně do přírody na vandry a tak. Rozhodla se vyrazit na výlet i přesto, že většinou nebývala sama a vůbec nebyla zvyklá samotě, možná se jí i děsila.

Ráno vyndala zaprášený batoh, sbalila si pár věcí, jídlo, pití a vydala se na vlakové nádraží. Byla ráda že ve městě si jí nikdo nevšímá, lidé se míhali kolem ní jak nějaké neživé loutky. I ve vlaku byl klid a drncání kolejí ji až uspávalo. Nebylo divu po nočním bdění.

Z vesnice kde vystoupila z vlaku cesta vedla mezi jarními loukami, na jednom poli už vykvétala řepka. Pak zašla do lesa a po chvíli se před ní rozprostřela vyhlídka s krásným výhledem na řeku ležící hluboko v údolí pod ní. Stála sama na malé skalce a dlouho si tu slastnou chvilku, kdy jakoby všechny problémy zmizely, vychutnávala.

Cesta dolů z vršku k řece byla po kamenité cestě náročnější. Zvuk tekoucí vody ji zněl jak známá písnička. Došla k řece. U břehu se čachtaly kachny s káčaty. Vylovila z batohu kousek rohlíku a házelo jim ho do vody. Kačeny se o něj nelítostně praly. Marie se rozhodla, že si u velké staré vrby sedne a sní svačinu. Měla krásný výhled na jez a celou řeku. Batoh hodila vedle sebe ale něco cvaklo, co to? Nadzvedla batoh a pod ním ležel mobilní telefon. To je teda nález, zírala na technickou novinku, kterou držela v ruce jen jednou a to, když jí ho půjčil kolega z práce. Netušila nic o blízké budoucnosti, kdy mobil budou mít i malé děti.

Přemýšlela, jak se tam dostal a čí asi je. Fantazie jí pracovala na plné obrátky a úplně se tomu polosnění oddala. Třeba ho tam zapomněl nějaký rybář v náhlé radosti z úlovku. Nebo nějací mladí milenci, co seděli pod vrbou. Co kdybych na něj zavolala, a jala se ho řádně prozkoumat. Ve snaze najít majitele vytočila první číslo - máma. „V dosahu není žádná mobilní síť,“ukázalo se na displeji. „Nefunguje to,“ uvědomila si sklesle. Náhle procitla v dálce se vzdalovala kanoe. No jasně asi ho tam zapomněli vodáci, půjde po proudu řeky a snad na ně někde narazí a podaří se jí ho vrátit majiteli. Měla nový cíl a tím pádem jakoby trochu zapomněla na svá trápení. Cesta byla dlouhá a nikde ani noha, už jí začínaly dost bolet nohy, když se před ní vynořil most. Očekávala i vesnici, ale toto přání se jí bohužel nesplnilo. Nějak se nemohla rozhodnout co dál. Mávla na projíždějící auto a ono kupodivu zastavilo. Mladý kluk za volantem se ptal : „kam to bude slečno?“ „No to by mě taky zajímalo,“ odpověděla Marie a jala se vysvětlovat svou situaci, že hledá vodáky. „To by šlo,“ zavezu tě do Karlovic, tam na ně určitě narazíš, je tam hospoda a kemp kde nocují.“ „Bezva,“ odpověděla Marie.

Cesta v poklidu ubíhala, Marie se se zájmem rozhlížela po okolní krajině. Řidič se jí představil jako Jarda. Najednou se ozvalo nějaké bouchání: „a kruci,“ zaklel Jarda. „Asi porucha, no to víš tenhle fiat už není žádný zelenáč.“ Vystoupili jsme z vozu, Jarda nadzvedl kapotu a jal se něco šťourat v motoru. Znuděně jsem se rozhlížela kolem i když mi ho samozřejmě bylo líto. Bylo dost horko, člověk po dlouhé úmorné zimě nebyl ještě zvyklý na slunce a jeho rozpalující paprsky. „Odešlo naftové čerpadlo,“ zkonstatoval Jarda.

Marie na něj tázavě pohlédla, jeho bezradný výraz v obličeji říkal vše a rozhodla se: „tak já půjdu dál pěšky, snad to nějak půjde.“ „Kdyžtak si zase někoho stopni, dvojitou smůlu mít nebudeš,“ radil jí Jarda. „No to nikdy nevíš, u mě je možný všechno,“ posmutněla Marie a vzpomněla si na svou tíživou životní situaci. Napila se z plastové láhve, kde měla ještě zbytek čaje a pokračovala po silnici směrem k řece.

Honza začal nervózně prohledávat batoh. „Asi bude až na dně,“ namlouval si, ale začínal tušit, že asi mobil někde nechal. „ Kdybys pořád nekouřil, nemusel bys ho ztratit,“ prudila Zuzana, tak jako vždycky, když vzniklo nějaké napětí. A to bylo poslední dobou dost často. „Jak se teď domluvíme s vašima ohledně předání Péti?“ „Vím já,“ bezradně mumlal Honza a nevěděl co dělat. Ostatní na ně už volali, aby nasedli do lodí, že musí jet. Čas utíkal jako bláznivý. Na břehu u jedné zahrady uviděl staršího muže, jak přijíždí na kole k domu a napadla ho spásná myšlenka. „Dobrý den pane, mám na vás velkou prosbu,“ jal se vysvětlovat svou složitou situaci Honza: „asi jsem na minulé zastávce proti proudu řeky zapomněl mobilní telefon a nutně ho potřebuji, nemohl by jste mi půjčit kolo?“ Muž ochotně souhlasil: „no hlavně aby tam byl a aby jsi ho našel.“ „Až se vrátíš dej kolo jen za vrátka na zahradu.“

„Zuzko musíš tu počkat s lodí a já jedu na kole nahoru, snad ten mobil najdu,“ vysvětloval Honza. „Vy jeďte, my vás pak doženeme,“ volal na ostatní Honza a už nasedal na kolo, aby se vydal podél řeky proti proudu na místo, kde naposledy zastavili u břehu a posvačili. Kruci , kruci takových peněz, říkal si v duchu. A jak se teď domluvím s našima, kam nám přivezou Péťu. Jeho rodiče mu měli dnes volat a měli se domluvit, kdy a kam jim přivezou jejich syna Péťu, neboť oni odlétají do Chorvatska k moři.

Marie celá splavená došla k mostu a hned zamířila ke stánku s občerstvením. „Jednu colu.“ vyhrkla unaveně na prodavače. Zkoumavě se rozhlížela po okolí, u břehu řeky nějací vodáci právě vytahovali lodě na břeh. Zamířila rovnou k nim: „nepostrádá náhodou někdo z vás tohle to: „a v napřažené ruce ukazovala nalezený mobilní telefon.“ „No jasně,“ užasle odpověděl ten největší z nich. „Je Honzy, tys ho našla, ale on tu není, vracel se pro něj.“ „Tak tu na něj počkej s námi, pojď dáme si zatím pivo a něco k jídlu,“ zval mě Martin, který se mi mezitím také představil. „Tak jo,“ souhlasila jsem. U stánku jsem si koupila párek v rohlíku a točenou desítku jako ostatní. Vyprávěla jsem jim svůj příběh a jak jsem jela stopem a měli jsme poruchu. Se zájmem naslouchali. Byla s nimi zábava a čas rychle utíkal.

Najednou se na řece vynořila osamocená žlutá loď. „To budou oni,“ zvolal Martin. Honza vypadal sklesle. „Nenašli jsme ho,“ oznamoval všem a zkoumavě upnul zrak na mě. To už jsem v napřažené ruce ukazovala mobilní telefon. „Tys ho našla,“ užasle zíral Honza. „To je Marie,“ představoval mě Martin Honzovi , „ona ti to všechno bude vyprávět.“ „Paráda, už jsem ani nedoufal,“ jásal Honza. „Moc ti děkuji, máš za to u mě co chceš,“ sliboval. Zaměřila jsem zrak do lodi z které vystupovala malá dívka, byla mi nějak povědomá. „Zuzano kde se tu bereš?“ vyhrkla jsem. V neznámé dívce jsem poznala svou sestřenici, kterou jsem asi 7 let neviděla. „Marie a co ty tady?“ ona zase na mne. Užasle jsme na sebe zíraly. Rychle jsem Zuzce vysvětlovala sled dnešního dne. „Tak ty jsi náš anděl spásy.“ „Tak Honzu už znáš, to je můj manžel,“ řekla Zuzana a jala se vysvětlovat Honzovi, že jsem jejich příbuzná. „Musíš s námi večer zůstat a všechno mi vyprávět,“ rozhodla Zuzana a já se nezmohla na odpor.

Uvědomila jsem si, že má ponurá nálada z tíživé životní situace se během dne a díky dobrodružství vytratila a bylo mi dobře. Sedli jsme si do stínu ke stolkům a vzpomínali na dětství prožité u babičky. Na to, co jsme se spolu navyváděli a podnikali. Pak se Zuzana optala na rodiče a mě humor přešel. Musela jsem jí říci pravdu. „Tak v létě přijedeš k nám, pořádáme letní kursy v jízdě na koni a ty jsi přece jezdila viď?“ „Jo, to jo,“ musela jsem odpovědět po pravdě. Zuzka byla vždycky pohodový a pozitivní člověk.V duchu jsem se už těšila. Bylá to nová naděje a směr v mém pošramoceném životě, za kterou jsem byla osudu moc vděčná.

Petra Součková

kategorie Próza nad 23 let