Zubštejn (P)

Bylo to před mnoha lety, kdy jsem byla ještě mladá a krásná a o trampingu jsem věděla jen to, že existuje.

Mamina sice občas vzpomněla na Skauta a taťka, zdatný kytarista, mluvil o nějakých Lišácích, ale to bylo tak vše. Jen si vzpomínám, že se mi moc líbilo, když jsme, já ještě jako dítě, byli na rekreaci ROH (chatu nemaje) a táta hrál u ohníčku takovou krásnou písničku, no začínala asi tak nějak....Skal a stepí divočinou, hladový a roztrhán, s puškou v ruce ohněm v srdci, uhání vpřed partyzán….Ta se mi moc líbila a přítomné dámy museli slzet a koukat na tátu jak na Boha, protože on byl moc hezkej.

A to byl tehdy asi ten první okamžik, kdy jsem začala vnímat přírodu. Že voní les, ráno se válí strašidelná mlha (do dnes nechápu, proč jsme museli chodit na hříbky ještě za šera) a u ohně se nádherně usíná. A náš oblíbený kraj byla Vysočina, protože můj čtvrtý dědeček pocházel z Ujčova nedaleko Nedvědice a my jsme jezdili do osady s krásným jménem Vrtěříž. A maminka měla kamarádku v Pivonicích a nad nimi vévodí, tehdy ještě zpustlá a zarostlá, zřícenina hradu Zubštejn. My jsme vždycky s mamkou vyběhly nad Vrť, zaměřily věž Zubštejna a už metly na Pivonice. Nechodily jsme po značkách, my to vzaly prostě rovnou vzdušnou čarou. A dycky sme došly!

No a tak jsem tedy vyrostla do krásy, a co čert nechtěl (nebo chtěl), zakoukal se do mě kluk, a já do něho, tramp. Protože jsem tehdy proti čundrování a spaní mezi hmyzem nic neměla, vzali jsme se a já asi po roce povila dítko, kluka Michala.

Uplynulo pár let. Michal chodil už do školy, asi do 2. třídy a byly jarní prázdniny. Táta tramp věčně někde „čundroval“, nejen v zemích Českých, ale tentokrát někde v Číně nebo v Urundi-Burundi, co já vím kde. Tak to bylo na mě. Slovo dalo slovo a já se domluvila s kamarádkou, taky trampkou, která měla chatu právě v tom našem zamilovaném kraji blízko Zubštejna.

Možná byste měli vědět, že jsme bydleli v činžáku, kde bylo plno dětí. Mezi nimi Ríša, který chodil s Michalem do třídy. Jeho máma, věčně uhoněná, měla ještě dvě holky a nemohla si vzít dovolenou, s radostí uvítala, když jsem jí nabídla, že vezmu Ríšu s sebou. Od kamarádky Rusalky jsem vyfasovala klíče od chaty a vyrazili jsme na prázdniny.

Hezky vláčkem a autobusem do jarem vonící přírody, kde sluníčko svítilo a bledule již vystrkovaly hlavičky ze svých ulit. Tu a tam sice ještě ležely ostrůvky mokrého sněhu, ale to nás nerozházelo. Jak jsme stoupali výš k chatě, sněhu přibývalo, leč slunce mělo sílu a dalo se tušit, že i tento brzo roztaje. A taky že jo. Za dva dny nebylo v nížinách po sněhu ani památky a chlapci vesele skotačili kolem chaty. Na rozdíl ode mě, plni elánu a bylo jasné, že to bude chtít nějakou vzpruhu. I když jsme se vydali do blízké, správně zaplivané hospůdky, kam chodili místní strejci na pivo po vykonané polní práci, klukům skotačení kolem chaty už nestačilo. Chtělo by to nejlépe cestu za dobrodružstvím. A tak jsem vymyslela plán. Zítra je středa, pojedeme autobusem nejblíže k Pivonicům a pak (tentokrát) po značce směr Zubštejn. Potom dolů do Víru, kde si dáme oběd a busem zase zpět. Byla to trasa, kterou by 7letí kluci mohli zvládnout. Aspoň nebudou mít „roupy“. Nabalila jsem každému půl krajíčku chleba, aby se před obědem nenacpali a jelo se na výlet. Autobus jel kolem 9té a slunce svítilo a pálilo – paráda. Došli jsme na úpatí kopce pod Zubštejn, Je to přece jen trochu výše a v lese, tak se objevil zase sníh. V tom  okamžiku kdy, jsme vstoupili do první zatáčky se setmělo, přihnal se vítr a černý mrak, ze kterého se začal sypat mokrý, těžký sníh. No nic, to se stává, jenže ta vánice neustala ani po půl hodině ani po hodině a sníh se sypal a kupil a já měla dojem, že za každou příští zatáčkou musí přece být už hrad. Klukům sahal sníh po kolena a opouštěly je síly. „Mami, teto, kdy už bude ten Zubštejn?!“ S odpovědí „ Za příštím rohem“ jsem již nevystačila. Kluci odmítali jít dál, zpět se jít nedalo, v Pivonicích není nic, je všední den a nikde nikdo. Co teď? Dostala jsem spásný nápad! Tehdy šel film „Nekonečný příběh“. Pojednává o tom jak chlapec Atrej, hledá fantazii a spásnou zemi Sandonoriko. Musí projít mnohým nebezpečím a svízelnými cestami. Splnit těžké úkoly a vysvobodit královnu země Fantazie a dát jí jméno. A to zabralo. „Kluci viděli jste přece ten film, jak Atrej musel jít vichřicí a brodit se blátem. Musíte být jako on. Jste na tom stejně.“

Zabrali! A šli za svou fantazií. Ještě dvě zatáčky a hrad Zubštejn byl před námi v plné zasněžené, tajemné kráse.

Přebrodili jsme nádvoří a schovali se v polorozbořené komnatě, kde jsme slupli ten kousek chleba. Asi po půlhodině vichřice zeslábla a dokonce přestalo i sněžit. Prokřehlí, promočení a hladoví jsme se spustili po červené značce do nejbližší dědiny Štěpánova, kde byla výborná hospůdka, protože jsme se usušili a kluci se málem utopili v gulášové polívce. A tam už jim otrnulo. Byla jsem ráda, že přijel „dostavník“ (autobus) a šťastně jsme se dopravili na chatu. Prosím vás, dovedete to pochopit?! Večer krásně zapadalo slunce. Svítilo celé další dny, až do konce prázdnin. Ptáci zpívali, sníh roztál a bledule rozvinuly své žlutě krajkové sukénky.

Tak by mohla povídka šťastně končit. Ale má ještě pointu.

Uplynulo dalších několik let, my se z činžáku odstěhovali, z kluků se stali mladí mužové a z nás zasloužilí trampové. Ze zaplivané hospůdky, kam chodili strejcové na pivo, se stal hotel a my tam jednou seděli s Rusalkou a mým mužem „trampem“ v černých vestách s šerifskou hvězdou a hvězdou „vice náměstka“ – to jsem jako já. Jen tak na okraj, my máme ještě „více méně náměstka“. Ale abych neodbočovala. A tak tam sedíme a v tom přišla parta mladých trampů. A kdo si myslíte, že mezi nimi byl? Ríša, ten co s námi byl na Zubštejně. Hned jsme si zamávali a řekli si AHOJ.

„Prosím tě Riči, kdo to je, vy se znáte“? ptali se kluci. „Jo to jsou kamarádi“ odpověděl. Mrkli jsme na sebe. A tak mám pocit, že jsem do národa trampů přispěla i svou troškou.

Ludmila Preislerová – Ö Lida

kategorie Próza nad 23 let