„Gréto, pojedeš se mnou do pískovců?“

„Pokud pojedeme trvale udržitelným dopravním prostředkem, tak ano,“ prohlásil s upjatými pysky nový Bobrův objev.

Bobr totiž vždycky tvrdil: „Sem holt ujetej na hubený intelektuálky“.

„Grétuško, na vandr samozřejmě pojedeme elektrifikovanou vlakovou soupravou a elektriku z troleje budem sbírat jen tu zelenou,  to je jasný.“

Gréta se Bobrovu vtípku zasmála, protože co se týče energetiky, tak jí rozuměla do každého volného elektronu.  Líbilo se jí, že se Bobr jejího studia na Elektrotechnické fakultě ani její racionální postavy neštítil, přezdívka také lahodila její představě o navyšování počtu vodních elektráren, takže Bobrovi ráda odpustila, že s ním do lesů pojede vlakem, který se pohyboval nehledě na to, jestli mu do elektromotoru tekl proud ze solárů nebo z uhlí.

„Bobře, pojedu, ale žádné prasárny! Jestli mě budeš nutit produkovat CO2, tak ti uteču.“

***

Když Bobr uviděl Grétu přicházet k vlaku, rozbušilo se mu srdce. Ve spojení se svým bachratým báglem vypadala ještě hubenější a našprtanější. Bobr na sucho polknul, protože veškeré tekutiny se mu proměnily v pot na jeho vytrémované kůži. Věděl, že tuhle příležitost na navázání trvale udržitelného vtahu nechce propásnout.

„Gréto, mám pro Tebe dáreček,“ začal Bobr hned po zalomení palce svůj vysněný randovní vandr, „vyřezal sem ti tu vrtuli.“

„Skvělé, na jakou úhlovou rychlost je stavěná?“

„Myslím, že na naše větry bude stačit,“ využil Bobr příležitosti a fouknul Grétě do obličeje svůj vyvoněný dech, který byl netradičně cítit po mátě.

Grétu dárek evidentně potěšil, protože hned po tom, co se rychlík rozjel, elektrotechnicky zručně odblokovala dveře vagónu a jala se testovat aerodynamické vlastnosti vrtule ve vzduchu obtékajícím vlak. Gréta jen taktak dokončila a vyhodnotila své testy, když jí Bobr vystrčil do hluboce zaříznutého údolí Labe. Přívoz je převez na druhej břeh a romantika ve skalách mohla začít.

***

„Kde přespíme?“ zeptala se Gréta.

Bobr neodpovídal, lovil v paměti campy s měkkým ložem z hasivky a představoval si, jak to kapradí válí ve spojených spacácích.

Grétě to nevadilo, aspoň mohla pokračovat s požadavky: „Bylo by možné nocovat u padajícího, nebo alespoň silně proudícího vodního toku?“

„Gréto, u Kamenice se zašijem těžko. Proč je to pro tebe tak důležitý? Mám v čutorách dva litry vody a jeden litr vína, to nám musí stačit.“

„Nějak vařit musíme. Oheň z hlediska produkce CO2 nepřichází v úvahu. Mám proto s sebou vlastnoručně sestrojený kapesní generátor a elektroplotýnku.“

Tohle vykolejilo i Bobra. Přemýšlel, jestli si Gréta dělá prču, nebo to myslí vážně.

„Proč si myslíš, že jsem si od tebe přála vrtuli? Mám to napočítané tak, že ji lze použít jak pro vzduch, tak pro vodu. Jestli nenabídneš vodní tok, tak se modli, aby večer foukalo.“

„Gréto, já mám s sebou vepřovej steak. Jak ho mám upíct na elektrický plotýnce?“

„Co se týče CO2, jsem tě varovala, tak nenaříkej. Mám dost obilnin pro oba, uvaříme si kaši.“

Bobr cítil, že láska fakt bolí. „Dobře, dem spát na Stříbrnou. Tam fouká vždycky.“

Vedl Grétu špatně prostupným údolím vzhůru do skal, často jí pomáhal přes padlé kmeny a šutry. Líbilo se mu, že se jí přitom může dotýkat. Gréta byla nadšená, že padlé kmeny nikdo netěží, do kolečka blábolila o jakýchsi přirozených procesech zdejšího ekosystému, o geologicko-geomorfologické diverzitě území a dokonce snad byla i šťastná, že jí malé smrčky, kterými se prodírali, píchaly do propocené kůže.

Žízniví a hladoví dolezli na Stříbrnou. Gréta si stoupla na kraj převisu a vychutnávala si výhled na hory, jejichž stolový tvar zdůrazňovalo zapadající slunce. Starosti jí dělaly jen místní energetické zdroje. Voda nic. Vítr nic. Jen samá biomasa, co po zapálení do atmosféry vychrlí tolik kysličníku uhličitého, kolik ho za svůj život stihla nashromáždit. Úzkostlivě se snažila svůj hlad a nashromážděný kysličník udržet.

Bobr mezi tím nevzdával naději na pečenou vepřovou krkovičku. Rozšířil ohniště a plánoval Grétu udolat zhotovením menší pagody, kterou zručně připravil. Věřil, že pohled na toto slavnostní ohniště Grétu obměkčí a k zapálení nakonec svolí.

Gréta stále meditovala na kraji skalního patra. Špičky stromů byly úplně strnulé. Jediné, co se hýbalo, byly dva žaludky vetknuté do dvou postav pod pískovcovým převisem. Gréta zavřela oči a něco mumlala. Znělo to jako mechanické přeříkávání modlitby nebo něco jako když se student snaží naučit nazpaměť skripta. Otevřela oči a na západě zahřmělo. Konečně nějaký vzruch a hýbající vzduch. Usmála se, hrábla do báglu pro kapesní elektrárnu, pak vytáhla plotnu a vrtuli.  V mžiku měla soustrojí připravené k otáčení. Přišla k ohništi a na Bobrovou pagodu položila svůj výtvor korunovaný plotýnkou s ešusem. Ešus zaplnila zrním a vodou. Chytila Bobrovu ruku a položila mu jí vedle své, na nahřívaný ešus. Napjatě se těšila na první teplo. Vrtule se roztočila a v rotoru generátoru se začalo indukovat napětí.  Napínat se začaly i kmeny stromů, které se roztancovaly dole pod skalním pódiem, jako kdyby na pódiu vystřídala Žalmana Jarmila Šuláková s Fleretem. Vrtule do tance šťastně hvízdala a plotýnka se roztopila do ruda. Voda v ešusu se zrním začala bublat a jediný, kdo ještě trochu cítil smutek, byl Bobr a jeho krkovička. Vše ale zachránila Gréta. Přesunula ruku z rozpáleného ešusu na Bobrovo stehno. Zrní i Bobr začali měknout. Převis zaplnila spokojená elektrizující atmosféra.

Prásk!! Přerušil trampský tokání hrom přímo nad jejich převisem. Grétě se na chvíli zastavilo srdce a její chřípí zalarmovalo nadlimitní množství skleníkových plynů. Les přímo nad jejich hlavami pohltily plameny, které se začaly okamžitě šířit. Gréta se rozeběhla hledat nejbližší průrvu, kudy by se dostala nahoru k ohni. Bobr rozmýšlel, co teď, když ale viděl, že světlo Grétiny čelovky zmizelo někde ve skále, rozeběhl se za ní. Našel jí rozepřenou ve skalním komíně, drápající se výš a výš. „Gréto! Pojď dolu!“ řval na ní, ona ale stále pokračovala v lezení za rudou září nahoře. Na Bobra dolů se ani nepodívala. Začal se za ní škrábat, ale lezení mu nikdy moc nešlo. Hledal nějaké chyty a stupy, ale všechno tu bylo oblé a za nic se chytit pořádně nešlo. Snažil se centimetr po centimetru. Opřel se zády o jeden bok skal, na druhý si dal obě nohy a s rukama za zády se kousek po kousku dřel nahoru. Teprve teď postřehl, že začalo znatelně pršet. Modlil se, aby se spustil liják, který by přehlušil hukot ohně a praskání stromů.  Déšť ale nezesiloval, spíš slábnul. Bobr propadal zoufalství, které se umocňovalo tím, že cítil stále víc kouře. Dusil se. Když se zadíval na kužel světla svojí čelovky, bylo mu jasný, že kouř stoupá už i ze zdola. Gréta začala kašlat. Oba se snažili zalézt hlouběji do skály a najít si kapsu, kam by se mohli uchýlit a kde by se ještě dalo dýchat. Oči štípaly a Bobr kašlal, až se dávil. Najednou kolem něho proletělo tělo a zespodu se ozvalo jen měkké žuchnutí. Bobra to už nestresovalo, věděl, že už dlouho neudrží vědomí a těšil se, že se mu konečně uleví od bolesti, která zužovala celý jeho vnitřek. Konečně to přestalo.

***

Zpráva o požáru v Národním parku České Švýcarsko:

Při požáru, který zasáhl značné území Národního parku, zemřel mladý pár, který požár založil. Pachatelé se odebrali vysoko do skal, aby pálili měděné kabely. Místo a důvod vzniku požáru bylo potvrzeno po prozkoumání ohniště, které pachatelé založili. Výsledek analýzy uhlíků byl pro kriminalisty nejdůležitější stopa.

„Tak pánové. Proč jsem vás dneska sezval. Nedá se nic dělat, musíme zas jednou vyrazit na pořádnej vandr. Tahle flákárna se už nedá vydržet.“ Šerifův hlas se rozléhal hospodou U rezavý kramle a několik hostů překvapeně koukalo po našem stole.

„Neřvi a říkej, co se děje. Proč ten spěch a obřadnost. Tohle jsme mohli vyřídit telefonem.“ Maus nervozně cinkal o půllitr zrzka a občas zkontroloval hodinky. „Ještě něco mám, a nerad bych to prošvih.“

Šerif ho sjel svým šerifským pohledem. „Hele Mausi, klídek. Pár minut tě nezabije. To, proč jsem vás sezval, není ani tak vandr samotnej, jako spíš to, jak jsem na tu myšlenku došel.“ Upil zrzka, utřel pěnu a pokračoval. „Víte, včera po ránu jsem se vzbudil s šíleným pocitem, že když v pátek nevyrazíme na kemp, tak se něco strašlivýho stane. A nejsem magor. Sám dobře slyším, jak to zní.“

Šerifova slova mne docela překvapila. Chvíli si dávám na čas, pak ale navážu: „Víš Tome, je to divný, ale úplně to samý potkalo včera mně. Ten pocit blížícího se neštěstí byl tak silnej, že jsem už nezabral. Pořád na to musím myslet.“

„No, pánové, přiznávám, že něco takovýho se stalo i mně.“ Maus se podrbal v krátkém sestřihu na zátylku. „Ale to má docela jednoduchý vysvětlení.“ Odklepl cigáro a obličej roztáhl do širokého úsměvu. „To jenom znamená, že jsme od podzimka nebyli na vandru a náš opuštěnej kemp po nás pláče. Z toho dlouhýho poflakování ve městě nám třem prostě jenom pořádně hráblo. Přejde to, když zejtra až dofacháme všichni pěkně vyrazíme na Brdy.“ Maus se zvednul ze židle a pokračoval „Někdo námitky? Ne? Takže dohodnuto. Zejtra v pět na Smícháči.“ A zmizel v prosincovém sněžení, když jako obvykle zapomněl za sebe zaplatit.

Šerif odevzdaně pokrčil rameny. „No jo, tak teda dohodnuto, no.“

Páteční motorák nás vyplivnul ve Skuhrově a my se vydali směrem na Hřebeny. Jako vždy jsme cestou řešili veledůležitý existenciální problémy. K tomu podivnému prožitku se ale nikdo z nás nevrátil. Každý nějak podvědomě tušil, že tady se takové věci prostě nepřipomínají. Překročili jsme Vrahův potok a pokračovali dál ke Zřícenému kempu. Na tajné přístupové cestě, skryté mezi smrčky, které tu už několik let vysazujeme, šerif zastavil a nasál vzduch: „Na kempu někdo zaručeně je. Cejtím kouř. Tohle se musí zatraceně rychle prošetřit.“

Naše kroky zrychlily a za chvíli jsme už stáli na kempu před boudou a koukali, jak z komína stoupá solidní sloup kouře. Někdo vydatně topí, a my tři tady celkem slušně klepeme kosu.

„Jdem, ať zjistíme, kdo nám to užírá kašičku z našich ešusů.“ zavelel šerif a my vtrhli do boudy.

V boudě seděl na lavici trampík a za ním docela pěkná squaw. Šerif se bojovně rozkročil uprostřed boudy a houknul na trampíky: „Tak teda ahoj! Vítáme vás na našem kempu!“ A aby bylo jasno, zdůraznil slovo našem. Kluk se postavil a trochu nejistě povídá: „Ahoj všici, My jsme se tu usalašili tak trochu neplánovaně. Venku je zima a my…“ Větu nedokončil a kouká po nás. Šerif to vydržel už jenom chvilku, pak se začal chechtat. „Neblbni, člověče. Jasně, že tu zůstanete. Aspoň nás bude víc do počtu. A dáma třeba dokáže ukuchtit něco lepšího, než jsou ty naše věčný konzervy.“ Po rukoudání jsme sundali zimáky a usárny postavili ke dveřím, kde už dvě stály. Majka a Slim, jak se představili, stáli u stolku a my, jako totální troubové, koukali na Majku a její, jak se říká, pokročilý stupeň těhotenství.

„Nóó-ééé…“ inteligentně podotkl šerif.

Majka se usmála: „To není lepra ani mor. Nemusíte se bát. Ale raděj si zase sednu.

Usedli jsme kolem stolku, trapně mlčeli a snažili se nějak zpracovat situaci. Těhule na kempu není, naštěstí, běžný úkaz, takže my netušili, co si s tím počít a jenom jsme tam tak rozpačitě čučeli a posedávali.

Majka to nakonec nevydržela a trochu naštvaně povídá. „No tak kluci, nedělejte z toho takovou kovbojku. Určitě nejsem první těhule, kterou vidíte.“

„Na kempu jsi určitě první, a doufám, že i poslední. Tohle už nechci nikdy řešit.“ Asi mi viděla na nose, co si myslím, protože na mne vyprskla: „Neřeš!“

„No, musíš uznat, že to je docela divný. V tomhle stavu běhat v prosinci po lese, bivakovat v kempovní boudě a...“ chvíli jsem zaváhal „… a po nocích strašit trampy.“ Ta poslední část byla až děcky trucovitá.

Majku to pobavilo. „Opakuju, je to v pohodě, termín mám za dost dlouho, a kdyby něco, je tady Slim,“ ukázala na partnera. Slim zblednul a bylo vidět, že stejně jako my tři by nejraději zdrhnul někam hodně daleko. „Počítám, že po porodu si tak dva, tři roky nezavandruju, a tak si to chci užít, dokud to jde.“ Majka se náramně bavila tím, jak jsme byli všichni vyděšení a jak slovo porod dribluje naší chajdou a tluče nás do nešťastných hlav.

Šerif se vzpamatoval jako první z nás tří. „…a že jste tak navečer došli sem. Nebylo by líp přenocovat někde v teple, v hospodě, a vyrazit až ráno? V podbrdí je hospod jak máku, určitě by se našla.“

„Ale jo. Původně jsme chtěli zůstat přes noc u Zrzavýho kocoura, ale měli to tam zabukovaný hromadný tůristi, tak už nebylo místo. Někdo nám tam poradil tuhle boudu, že si to tu vytopíme a budem v poho.“ Slim se konečně dostal ke slovu a rád změnil téma. „Prej je tady kemp s boudou, schovanej v nízký smrčině, co si tu trampové postavili.

„Tak náš kemp nebude tak tajnej, jak jsme si do teď mysleli, co?“ Šerif vyjádřil obecnou nevoli osady ze zjištěného faktu. „Budeme muset v létě vysázet další perimetr.“ Maus zavyl a  zhroutil se na lavici.

Změnou tématu hovoru se atmosféra v boudě uvolnila a zábava se rozběhla. Já vytáhl prdlivku neboli foukací harmoniku, Maus brumlu a šerif svoje lžícové kastaněty. Venku se už setmělo a tak jsme zapálili petrolejku, abychom na sebe viděli. Povídalo se a zpívalo. Majka skutečně vykouzlila z našich zásob laskomní papu a začalo to vypadat jako jeden z nejlepších večerů na kempu. Jenom ten zvláštní pocit, že se něco důležitého má stát nás neopouštěl.

Bylo před půlnocí a my zrovna pluli řekou, která hučí v klínu rozervaných skal, když Majka zmlkla, zbledla a vytřeštila na nás oči.

„Co je?“ Ptám se s bezstarostností totálního blba.

Majka se trochu vzepřela na lavici. „Něco není v pořádku, něco se děje.“

„A co jako?“ Na tváři mám pořád ještě bezstarostný úsměv.

„No…“ S trochu vyděšeným pohledem povídá Majka. „Už to asi začíná.“

Šerif ještě jednou klepl lžícemi a ptá se „Co jako začí…?“ Pak nám to všem docvaklo.

„To jako to…?“ Slim vypadal, že to s ním sekne.

„Jo! Jako to!“ Majka nevěřícně zírala, jaký chaos jsme schopni v tak malém prostoru zrobit. Já se sháněl po vaničce, Maus prohlásil, že jde natočit horkou vodu a hledal dveře. Slim volal do prázdné dlaně na uchu pro sanitku.

Jenom šerif ukázal, proč u nás šerifuje, když duchaplně zařval na celou boudu „Klid! Ticho! Sednout!“

Nikdo z nás nebyl schopen racionálně přemýšlet. Jen šerif se orientoval. „Hřebenovka je zasněžená, takže sanitku sem nedostanem. Ségra dělá v Motole sestru. Cinknem jí a budem všechno řešit pěkně krok za krokem. V klídku.“ Ten klídek trochu přehnal a Majka vypadala, že mu uhryzne hlavu. „No, já teda raděj zavolám hned. Není na co čekat.“ Po chvilce vyzvánění se v telefonu ozval nesrozumitelný hlas a šerif začal popisovat situaci. Podle nás se držel až moc při zemi a probíhající horor vykresloval docela krotce. Nakonec položil mobil na pryčnu vedle Majky a dal ho na hlasito. Z telefonu se ozval ženský hlas. „Ahoj všichni. Tak se do toho pustíme, ne? Ať to máme za sebou. Co, maminko?“. My se zklidnili, když bylo jasné, že jsme problém hodili na někoho, kdo ví co dělat. Šerifova ségra něco řešila s Majkou a pak docela nahlas zařvala na nás ostatní. „Tak kdo všechno v tý boudě ještě trčí? Pánové, nemáte tam co dělat, žádná čumenda nebude. Zůstane tu jen nastávající otec a všichni ostatní alou ven!“ Pro formu jsme sice něco namítali, ale z boudy jsme vypadli jak medáci.“ Venku jsme rozdělali oheň a obsadili špalky kolem ohniště. Z boudy se občas ozýval křik, až si Maus rukama zakrýval uši. Pak všechno ztichlo a my se na špalcích narovnali v očekávání věcí příštích. Dětský křik najednou prořízl brdskou noc a my věděli, že od teď už bude všechno v klídku, jak prve prohlásil šerif.

Po chvíli se otevřely dveře boudy a mezi futry stál a trochu se potácel Slim. Pár vteřin tam jen tak stál, pak se rozeběhl do smrčiny za boudou. Dávivé zvuky, které se odtamtud ozývaly, jasně mluvily o tom, co se mezi stromky děje. Nikdo se ale nesmál. Všichni jsme moc dobře věděli, že nikdo z nás by celou věc nezvládl tak, jak to zvládl Slim.

Stáli jsme tam, koukali na boudu a báli se, jak je na tom Majka. První vykročil šerif a my, jako housata, za ním. V boudě, na dolní pryčně ležela pod dekou Majka a vedle ní, zabalený v tátově maskovaný celtě, ležel mimča a spokojeně kňoural. My, ošlehaní drsňáci, jsme stáli kolem, koukali na něj a byli celí naměkko.

Šerif si stáhnul šátek z krku a přeskládal ho na širší pruh. Položil ho vedle mrňouse. „Tohle mu dej, než se dostanete k nějakým skutečným plínám.“ Maus vyklepal na stůl svých pár trampských maličkostí z žebradla a položil ho vedle šerifova šátku. „To máš na dudlíky, mlíko a podobně, co bude drobek potřebovat.“ Já vybalil huňatý ručník a položil ho na pryčnu. „Do toho ho zabal, ať ti nenastydne, až se budete odtud stěhovat.“

Dřepli jsme si kolem stolku a hrdě se dmuli, jakoby se ten zázrak udál tak trochu i naší zásluhou. Do boudy se vrátil Slim a přisedl. Tím se protrhly stavidla. Všichni jsme se začali překřikovat a komentovat právě proběhlé. Byl z toho halas, až se drobek neklidně vrtěl a vrněl docela nespokojeně. Musel jsem se z toho všeho vypadnout ven na vzduch.

Bylo už hodně po půlnoci a oheň na plácku dohořel. Všude kolem stálo naprosté ticho prosincové noci rušené jen slabým praskáním mrznoucího sněhu. S každým nádechem zaškrábal v krku křišťálově čistý, mrazivý vzduch. Celý kemp byl ozářen jasným svitem měsíce a pablesky hvězd, které jakoby na nebi odrážely jiskření světla v krystalcích sněhu. Do té tiché nádhery se začaly snášet velké sněhové vločky. Otočil jsem se k boudě a v úžasu zůstal zírat na obrázek před sebou. Vysoko nad boudou zářila na nebi velká, jasná Polárka a neomylně ukazovala správnou cestu všem poutníkům, trampům a tulákům.

A tak jsem tam jen tak stál a vychutnával tu krásu kolem sebe. Při tom mi konečně došlo, co se tu vlastně stalo a proč jsme to museli být zrovna my tři, kdo se měl v pátek vydat na cestu na náš kemp. A vybavila se mi slova naší nejznámější vánoční koledy „Narodil se…

Antonínovi se nějak  nedařilo. Přesněji řečeno, nedařilo se mu nic a poslední týden se vše vyhrotilo.

 V pondělí ráno mu ujel autobus, takže do práce přijel pozdě a stal se tak terčem uštěpačných poznámek svého šéfa. V úterý si rozbil oblíbený hrnek na kafe. Středa byla poznamenaná bolavým zubem a návštěvou zubaře, který mu sice ulevil od bolesti, ale také důkladně vyluxoval peněženku. Vrcholem byl čtvrtek, kdy zjistil, že  tři z jeho sbírky pečlivě opečovávaných orchidejí chytly nějakou chorobu a jdou do kopru. Antonín už jen zoufale čeká, co se stane v pátek a bohužel se dočká. Pohádá se s Marií, svou dlouholetou známostí a to tak hrozně, že mu Marie práskne dveřmi od auta před nosem a na chatu odjede sama.

 Antonín zůstane stát na chodníku, u nohou sbalenou tašku s věcmi na víkend, v ruce krabici s bábovkou. Stojí a kouká, jestli se Marie nevrátí, snad se zase tolik nestalo, těšil se na chatu, že si s Marií dají kafe a tu bábovku a půjdou třeba na procházku do lesa, teď je krásný podzim, jak padá listí a šustí pod nohama, zasnil se Antonín. Ale Marie se nevrátila, mohl vědět, že je paličatá, tak sebere tašku a odloudá se domů.

Na chodbě zakopl o krabici, málem na to zapomněl, objednal si na jednom army shopu pár věcí, když jezdí s Marií na chatuy aby nechodil po lese v červené šusťákovce a vlastně by se to oblečení mohlo hodit i na zahrádku. Rozbalí krabici, no krása nesmírná, kalhoty s bundou, hned se do všeho navlékl, pod bundu i khaki svetr, hele i čepice, málem jsem zapomněl, že jsem si ji taky objednal. Chtělo by to taky pořádné boty, ty tenisky .....někde se tady válí  kanady, kdysi jsem je z hecu chvíli nosil, ale to už je dávno.....jo tady jsou, trochu je musím vyčistit.

Antonín stojí před zrcadlem a nevidi Antonína, ctihodného úředníka z magistrátu, vidí válečného hrdinu vracejícího se z mise, to by Marie koukala, myslí si Antonín, co koukala, bude koukat, já za ní dojedu vlakem! Vyhrabe ze skříně starý batoh, naposledy jsem s ním byl na střední na chmelové brigádě,upamatuje se, nahází do něj věci z tašky, co měl připravené na víkend na chatě, po chvíli váhání tam strčí i krabici s bábovkou, zamkne dveře a jde. Z bytu neodchází Antonín, magistrátní úředník, z bytu odchází pevným krokem dobrodruh, chystající se na nebezpečnou expedici vlakem kamsi do neznáma.

------

Antonín sedí na nádraží a přemýšlí co dál. Vlak směr Marie mu ujel před nosem a další má jet až za závratně dlouhou dobu. Přece se nebudu vracet domů, myslí si Antonín, vypadá to, že by mohlo být celý víkend hezky, tak co bych dělal doma sám. Pojedu se podívat někam, kde jsem ještě nebyl, rozhodne se, ubytování snad najdu, penzionů je dneska všude plno. Antonín se nepoznává, to snad dělá to oblečení, zatím jsem byl vždycky spokojený s Marií na chatě a sám jsem snad nikdy nikde nebyl. Vstane, že si půjde koupit lístek někam do dobrodružna a najednou strne. Proti němu jde divý muž,ježatý a vousatý, oblečený skoro stejně jako Antonín, jen to oblečení nesvítí novotou, se skoro stejným batohem, jen ne tak hrbatě zabaleným.

„Co tady tak sklesle sedíš, kamaráde," zavyl divý muž, „koukám na tebe už nějakou dobu a vypadá to, že ti ostatní ujeli a ty nevíš kudy kam!"

Antonín kouká, nějak neví co říct a tak jen natáhne ruku k divousovi.  „Maňana...."

„Ty vole, dobrý, " zařve divý muž a zmáčkne Antonínovi ruku, až Antonín hekne,“ tak ahoj, Maňano, já jsem Divous, jako podle toho filmu co v něm hrál Bartoška a řek bych, že budeš dost flegmouš, s touhle přezdívkou, co?"

Antonín vůbec nerozumí, o čem to ten chlápek mluví, tak jen pokrčí rameny.

„Víš co, kamaráde?" Podrbe se ve vousech Divous, „ pojeď se mnou. Jedu na potlach na Kavčí skálu, tak pojeď taky, jestli chceš!"

Antonínovi se z toho všeho točí hlava, ještě před pár hodinami byl opuštěný, nejistý úředník, který nevěděl co s načatým víkendem a teď najednou sedí ve vlaku kamsi do neznáma s chlápkem co vypadá jako zločinec, ale klube se z něj fajn parťák.

Oba vystoupí na malé zastávce a kráčejí směrem k lesům v dálce. Antonín dýchá nezvyklý vzduch, je to něco jiného, než kancelářský pach, nebo vůně grilovaček na Mariině chatě a před očima se mu dělají mžitky ze vší té zeleně kolem a taky není zvyklý na takový pochod. Šlape ale statečně, za nic na světě nechce přijít o to, co na něj někde v té dálce čeká a určitě to bude stát za to, protože to divné a neznámé slovo potlach nemůže znamenat nic jiného,než jiný název dobrodružství, které tak hrozně chce zažít.

Už se šeří, ale najednou jsou u Kavčí skály, Antonín se zarazí, je na plácku v lese obklopeném skalami, u ohně sedí nějací lidé oblečení podobně jako on a Divous, támhle vidí malý sroubek a opodál se tyčí totem. To náhodou Antonín zná, viděl to ve filmech o indiánech.

„Jestli chceš, hoď si věci do srubu, myslim že tam bude volno, " mávne rukou Divous a propadá se kamsi do tmy. Antonín nahmatá v kapse baterku, u Marie na chatě si s ní svítí, když chodí večer  pro dřevo a teď si dosvítí do sroubku, vidí stůl, lavice a nějaké kavalce, na jeden si rozloží věci, přemýšlí o tom, že chtěl najít nějaký penzion a v koutku duše se trochu boji, jestli mu v tom spacáčku z Lidlu nebude zima, u Marie na chatě mu vždycky stačí, ale pak mávne rukou, když dobrodružství, tak pořádné.

A pak sedí u ohně, podává si ruku s ostatními, má ji celou vykroucenou od divných stisknutí, slyší nezvyklá a dálkou vonící jména, stejně si jich polovinu nezapamatuje, všichni se smějou když se představuje, ale není to zlý smích, spíš pobavení nad tím, že to není přezdívka, ale opravdové příjmení. A nejvíc se směje Divous, tluče se do hlavy, on je prostě hrr, dříve mluví, než přemýšlí. A Antonín už chápe, co je to přezdívka a ví, že se jeho příjmení stalo přezdívkou a je mu mezi těmi všemi Vlky, Tomy, Samy, Káčami, Bobinami a tak dále dobře. A na Marií si ani nevzpomene.

Ráno je trochu mlhavé, Antonín se rozhlíží okouzleně po té kráse, orosené pavučiny a paprsky co se prodírají přes větve stromů a vůbec mu v noci nebyla zima. A všichni se zase smějí a Antonín taky, protože přinesl tu bábovku a to bylo haló, protože kdo nosí k ohni bábovku, že? Ale je to bašta, libují si a Antonín si taky libuje, protože kafe vařené v ešusu na ohni nikdy neměl.

Den plyne a všichni už pochopili, kde se tu Antonín vzal, Divous je prostě Divous,přivlekl ho sem, ale tenhle chlapík nevypadá úplně marně, je na něm vidět, že je pro něj všechno nové, že tohle nikdy nezažil, ale proč ne, vypadá, že ho to baví a ostatně, každý nějak začínal.

V neděli odpoledne se Antonín vrací domů, teprve teď si vzpomněl na Marii, co asi dělala sama na chatě, na nádraží se rozloučí s Divousem, už umí zalomit palec a ví, co je to vandr, pojede na něj s Divousem a dalšími příští týden.

Před domem stojí Mariino auto, u něj Marie, ale není sama, stojí tam s ní nějaký plešatý chlap v modrém svetru.

„Ahoj, Marie," pozdraví Antonín. „Jak ses měla o víkendu?"

Marie strnule hledí na Antonína, jako by ho viděla poprvé. Vlastně ho takto vidí poprvé, v maskáčích, které už nezáří novotou, trochu rozcuchaného a nezvykle vonícího kouřem, oči má nějak jiné, nevypadá jako vždycky.

Vůbec ho neznám, ani po té době, co se známe, myslí si Marie, vždycky byl takový ťululum, mouchy snězte si mě, dělal co jsem chtěla a teď se začíná nějak moc vybarvovat, ta hádka v pátek, no to si dovolil moc,  vlastně dobře, že na tu chatu nejel, mohla jsem si to v klidu rozmyslet.

„Hele, Antoníne," odkašle si, „chtěla bych ti říct, že to mezi námi nějak neklape a že se s tebou chci rozejít. Tohle je Bedřich, je mi s ním moc fajn, tak se nezlob, ale nám dvěma by to stejně nefungovalo."

Antonín stojí a kouká na ty dva a nevidí Marii, ale nějakou úplně cizí ženu a ví, že teď se celý svět převrátil a všechny jistoty jsou ty tam. Ale není z toho nějak smutný nebo zmatený, chápe, že ten jeho převrácený svět čeká jen na to, co udělá a  tak jen potřese Marii a tomu Bedřichovi rukou a popřeje jim hodně štěstí,  vejde do domu a zavře dveře. Ale do domu nevchází Antonín, ušlápnutý úředníček, do domu vchází vandrák Maňana který ví, že teprve teď začíná to opravdové dobrodružství.

Byly toho plné noviny. A nejen noviny.  

Dokonce i ve vlaku na ně útočily titulky a hesla ze všech stran. Z nástěnek mezi okny i z informačních obrazovek, které už nějakou dobu patřily k výbavě i té nejposlednější lokálky.

NEJVĚTŠÍ KROK V OCHRANĚ PŘÍRODY V DĚJINÁCH NAŠÍ ZEMĚ! psalo se v nich. KONEČNĚ JSME SE ZAŘADILI PO BOK VYSPĚLÝCH STÁTŮ A DOPŘEJEME LESŮM KLIDU!

Pravda, to by ještě nevypadalo tak zle. Jenže... ABSOLUTNÍ ZÁKAZ VSTUPU DO LESA ZNAMENÁ PŘIJMOUT ODPOVĚDNOST ZA ŠKODY, KTERÉ JSME NA ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ NAPÁCHALI! Tak tohle už bylo konkrétní. Pravda, situace byla kritická. Po odstavení jaderných elektráren, kdy celá Unie znovu sáhla po uhlí, se ekosystém zhroutil. Bylo potřeba něco udělat, to bez diskuze. Ceny emisních povolenek vylétly vzhůru a stal se z nich největší byznys poslední dekády. Kdo by chtěl přijít o peníze? Nikdo. A pro politiky to odedávna platilo více než pro kohokoliv jiného. Ti nikdy nechtěli přijít o dobré bydlo. Samozřejmě ani o zisky z emisních povolenek, které si teď musely platit i domácnosti. Jinak by zůstaly bez nároku si zatopit a připojit se k elektrické síti. A pak přišel zákaz vstupu do přírody a prostý lid, zmasírovaný mohutnou marketingovou kampaní, jim radostně zatleskal. Vždyť pro velké věci je třeba trochu té své osobní svobody obětovat, jinak to nejde. Tak dlouho to slýchali, až uvěřil téměř každý.

Už cestou vlakem dost riskovali. Propagandou zmatení cestující je nepokrytě častovali nepřátelskými pohledy. Jejich batohy, maskáče a další vybavení dávaly zřetelně najevo, kam míří a co se chystají podnikat. Kdokoliv na ně mohl zavolat pořádkovou hlídku. Při zastávkách tak trochu nervózně pokukovali kolem, zatím jim ale očividně přálo štěstí.

Pedro vybalil lahev drahého rumu a nechal ji kolovat. Dal za ni částku, odpovídající týdennímu výdělku – ale chutnalo to úžasně a navíc… Byl to poslední vandr. Tak co.

Spolucestujícím se teď tuplem nezavděčili, pití alkoholu na veřejnosti bylo zakázáno už dávno.

Vytáhli karty, jako už bezpočtukrát předtím a ušlechtilý mok je trochu rozveselil. Třeba to nakonec nebude tak strašné, utěšovali se ve svém nitru.

Vystoupili v Březině a vydali se ke skalám vystupujícím z okolní krajiny pokryté nepravidelnými skvrnami polí.

„Všechno vypadá docela normálně,“ podotkl Dědek, když si zapálil cigaretu a rozhlédl se. A byla to pravda. Než došli k bezpečnostní uzávěře těsně před hranicí lesa.

Plot z dálky skoro nebylo vidět, jeho stavitelé odvedli dobrou práci a důkladně ho zamaskovali jako pruh křovin, obepínající skalnatý ostroh Světniček. Ale byl tam.

Byl neproniknutelný. Dole ukotven do betonu, na vrcholku korunován žiletkovým drátem, který bude již brzy i pod proudem, jak naznačovaly nepřehlédnutelné izolátory. Stejně by se ale nikdo nepokoušel ho přelézt, protože cestou vzhůru se nebylo čeho zachytit. Jeho stavitelé nebyli hloupí.  

Nikdo z nich neřekl ani slovo. Nebylo třeba mluvit, situace byla více než jasná.

Cestu přeťala žlutočerně pruhovaná závora, opatřená reflexními prvky. Mlčky ji podlezli – strážnice, ze které vybíhalo její těleso, byla prozatím opuštěná. Teď, v pátek odpoledne, si její budoucí osazenstvo užívalo volna, než v pondělí ráno započne třísměnný, nepřetržitý provoz. Do lesa se od té chvíle dostanou už jen dřevaři, myslivci a pochůzkáři. Trempové ale rozhodně ne.

Les byl liduprázdný. Davy turistů, bushcrafterů a vyznavačů outdooru do něj přestaly proudit už před časem. Po několika lockdownech – to slovo v češtině zdomácnělo nadobro – vyvolaných vlnami prastarých virů, osvobozených globálním oteplováním z vrstev původního permafrostu kdesi na Sibiři, které to tentokrát vzaly vskutku z gruntu, už málokdo chodil jinam než do práce a pak rovnou domů. Když zrovna nebyla virová sezóna, stejně nikdo nechtěl riskovat drakonické tresty za „nepřístojné chování k přírodě“, které hrozily prakticky za všechno. Od zapálené cigarety, přes pár kroků mimo stezku, až po neopatrně zvýšený hlas. Pravomoci pochůzkářů jako by neznaly mezí, a tak po počátečních konfliktech většina místo přírody zvolila virtuální radovánky na síti. A kdo měl peněz nazbyt a negativní výsledek virových skenů, ten zamířil do některé z teď již značně prořídlých hospod.

Namáhavý výstup do skal jim opět trochu spravil náladu. Lačně vdechovali jehličím provoněný vzduch, očima se pásli na vzrostlých smrcích, sem tam promíšených listnáči a podvědomě vyhledávali známé útvary, vymodelované přírodou v druhohorních pískovcích. Byli tam, kde to měli rádi. Byli spolu. A stejně jako kdykoliv předtím, i tentokrát strázně všedního života odpluly kamsi do dáli a platilo jen tady a teď. V lese. Na vandru. Mimo čas a mimo realitu.

Hospoda s vyhlídkou, ze které se daly pozorovat hřebeny blízkých hor, byla zavřená. Nepřežila hned počáteční vlnu nových zákazů, předpisů a hlavně zdražování. Posloužili si trochou piva z vlastních skromných zásob a po chvíli chůze po vrcholové plošině kopce vedly jejich kroky do roklí, zaříznutých do jeho masivu.

Když vysupěli posledním úbočím do jeskyně ukrývající prastarou osadu, nastal sluncem prozářený, příjemný podvečer, mračna exhalátů se kamsi vytratila a oni si nostalgicky opékali buřty nad opatrně založeným ohníčkem bez kouře. Na nějaké větší vaření neměli náladu, prostě jen relaxovali a užívali si, než je znovu dohnala skutečnost. Naposledy. Je to poslední vandr. Další už nebude.

„Tohle přeci nemůže projít,“ mudroval v nastávajícím šeru Dědek. „Já už toho zažil tolik a vždycky se zas všechno vrátilo do normálu…“

„Jenže ono to už prošlo,“ namítl Mates. „Viděli jste ten plot. Tohle už není jen tak.“

„Má pravdu,“ podpořil ho Pedro. „Jak do něčeho vláda narve peníze, už se toho nevzdá. A je úplně jedno, jestli to něčemu poslouží, nebo ne.“

„Přitom je to taková kravina,“ vyrazil ze sebe zoufale Dědek. „Jestli něco ničí přírodu, nejsme to my. Jsou to ty pitomý kyselý deště a oteplování. A na to nemá nejmenší vliv ani kdyby všechny osady zapálily výroční ohně v jednu chvíli. Je to blbost. A nikdo to nevidí…“

„Dědku, prosím tě,“ pronesl smířlivě Mates. Věděli to všichni. A stejně tak s tím nemohli vůbec nic udělat.

Usínali posmutněle a často se probouzeli, snad aby se tuto předposlední svobodnou noc zásobili vzpomínkami na ztichlou přírodu, která je obklopovala a již jim nebude souzena.

Možná jsme sem neměli jezdit, přemítal v jednom bezesném okamžiku Mates. Takhle budeme po návratu ještě smutnější. Pak jeho myšlenky překryl milosrdný závoj spánku.

Ráno jako kdyby se jim opět pokusilo všechno vynahradit. Už dlouho nepamatovali tak hezké počasí, v posledních letech tolik vzácné. Svět byl na chvíli zase hezký.

Uvařili si kávu, pohladili dávné nápisy vyryté do skály, už někdy v sedmnáctém století – pokud se tedy jejich dataci, vyvedené číslicemi ve formě, jaká se už dávno nepoužívala, dalo věřit – a opustili osadu.

„Sbohem, Ohrado,“ rozloučil se s ní Mates jménem, které další generace nebudou znát.

Během soboty prolezli notnou řádku kempů, které kdysi obývali. Mamuťák, Dvojče, Stříbrný orel… Pojmy, které teď zmizí v minulosti. Navštívili i místo bývalé Půlnoční osady, jejíž srub kdosi z rádoby ochranářů vypálil již před lety.

Na poslední noc se symbolicky utábořili na Jižní točně, kde to před mnoha lety vše začalo, alespoň pro Matese. Ten tu byl první, ve svých čerstvých patnácti letech a pak do této kouzelné krajiny přivedl i své kamarády. Teď mžoural do plamenů a strašně si přál, aby to tu taky neskončilo. Nechtěl to připustit. Celým svým srdcem vnímal, že přichází možná o poslední svobodu, která mu v životě zbývala. A toužil si z ní odkrojit co největší krajíc.

Dědek vytáhl z tlumoku odřené ukulele a trochu nerozhodně hrábl do strun. „Dneska to už je asi jedno, ne,“ pohlédl svým společníkům do očí. „I kdyby nás teď chytli, na vandru jsme byli. To už nám nikdo nevezme.“

Přikývli, zadrnkali si pár písniček, neuměle doprovázených jejich neškolenými hlasy. Pak ale ztichli, aby naplno vnímali téměř posvátný noční klid, sem tam přerušený jen hlasy lesní zvěře.

Nechci zpátky, sílila v Matesově hlavě myšlenka, která mu nedala pokoje už od chvíle, kdy nastoupil do vlaku. Věděl, že to nejde. Že zpět prostě musí, ať už dobrovolně nebo ne. Ale o to víc byla ta myšlenka neodbytná.

Tuto noc spali lépe, únava po včerejším častém bdění a po dnešním zdolání mnoha svahů a roklí jim pomohla zabrat rychle a uniknout do říše snů.

A pak nastal den poslední.

Už od rána bylo poznat, že k vlaku se nikomu nechce. Loudali se mezi věžemi skalního města, moc nemluvili a snažili se vrýt do paměti vše, co se kolem nich nacházelo. Vůně, zvuky, dojmy, pocity… To, co na fotografiích, které samozřejmě také pořizovali, nepůjde oživit.

Teď došli k okraji lesa. Plot měli na dohled, stejně jako poblíž obzoru viditelnou vlakovou zastávku.

„Zvláštní, zbyla mi konzerva,“ pohlédl Dědek do somradla. „Klidně bych tu ještě mohl zůstat.“

„Já mám ještě kus chleba a pytlíkovou polívku,“ podotkl Pedro. „Nějak jsem samým smutkem neměl moc chuť k jídlu. Škoda, doma to už nebude tak chutnat, jako… Jako tady.“

Pohlédl na hodinky. „Ale už musíme. Za hodinu jede dnešní poslední vlak, to tak akorát stihneme.“

„Dej mi tu konzervu,“ rozhodl se náhle Mates. „A ty ten chleba s polívkou. Já nikam nejedu.“

Překvapeně na něj pohlédli. „Zbláznil ses?“

Věděli, co se stane, když kdokoliv z nich zůstane. Šance vyváznout bez postihu byla nulová. A nechat se chytit znamenalo pokutu, vězení a ztrátu zaměstnání. Pro Dědka by to byl rozsudek smrti, přišel by o nárok na důchod. A Pedrova rodina by se propadla do chudoby bez možnosti udržet si normální bydlení a žít jako lidé… V tomhle ohledu to měl Mates nejjednodušší. Bez rodiny a ve středním věku… Až pomine karenční lhůta, nastavená vládou pro ekozločince, bude ještě mít příležitost začít znovu. Ale stejně. Stejně si velkou část života dobrovolně zničí. Nebo spíš nechá zničit.

Sice nic neříkal, ale z jeho postoje bylo poznat, že to myslí vážně. V dáli zahoukal vlak, sice ne jejich, ale připomnělo jim to, že čas se nezastavil. Rozhodnutí musí přijít hned.

„Rozumím ti,“ řekl pak Dědek a podal mu konzervu lančmítu, o které prve mluvil.

„Já taky,“ pokývl Pedro a k polévce a chlebu přidal lahev s posledními zbytky rumu.

„Chtěl jsem si ho nechat na cestu domů, ale ty si dobrýho panáka zasloužíš víc než já. Užij si zbytek vandru, co nejlíp to půjde.“ 

„Ahoj,“ zalomili palce. Pak už opravdu museli jít.

Chvíli se za nimi díval, ale potom se otočil a vydal se zpět do náruče pískovcových skal.

Pondělní ráno ho zastihlo ve spacáku, ve kterém z polosedu, se zády zapřenými o kmen sloužící jako lavička, sledoval východ slunce. Konzervu snědl k večeři, na ohni bublala gulášovka a po ruce měl lahev se dvěma hlty rumu – pokud si to dobře rozvrhne. Zase bylo krásné ráno. Naslouchal ptačímu zpěvu, nechal se hladit mírnými poryvy větru a až v morku kostí cítil, jak nasává svobodu, která mu již brzy nebude souzena. V dáli spatřil, jak nad vrcholky stromů vzlétla hejna dronů, vypuštěných strážnými a pochůzkáři. Až ho najdou, bude po všem. Ale zatím se to nestalo.

Dal si hlt rumu, přivřel oči a vychutnával si poslední kus svobody, který mu byl souzen.

Už nepochyboval. Stálo to za to. Všechno, co tu prožil, až do poslední vteřiny… Která ještě nenastala.

   Nepříznivá předpověď počasí nebyla pro Tulku směrodatná. Zastávala názor, že pokud je léto, musí být hezky. Zmínil-li někdo existenci letních bouřek a vznesl dotaz, kdy jindy že by měly být než v létě, pohotově namítla, že letní bouře sice je přirozeně v létě, ale dává o sobě vědět dusným, nepohyblivým vzduchem dlouho dopředu. Nikdo ale nikdy nezjistil, jak dlouho trvá Tulčino dlouho. Když si Punťa ve středu dovolil kvůli předpovědi deště navrhnout přesunout sobotní vodácký výlet na Ploučnici na jindy, Tulka s neutuchajícím optimismem tvrdila, že déšť se dít nebude. V pátek vzala telefon a vytočila číslo na Filipa, který trávil týden u prarodičů v Jablonném, aby zjistila hustotu vzduchu. Filip jí to nevzal. Nejspíš klábosil s tamními babičkami nebo ztratil mobil. Nikdo tedy Tulce neřekl, že se začíná špatně dýchat.

   S Tulkou přijeli její tři spolužáci z fakulty. Se Štěnětem jsme na sebe skepticky pohlédli. Vesele poskakovali kolem auta a rozverně švitořili. Vypadali, že nejvíc řece se podobající vodu potkali v tobogánu. Tulka se ale zdála být štěstím až na Havaji. A Punťa to neřešil, momentálně hledal keř, za kterým by vyřešil problém vytvořený nadměrnou konzumací džusu původně určeného na plavbu. Nutno dodat, že se mi překyseloval žaludek už jen při pohledu na jeho nasávání dvou litrů stoprocentní pomerančové šťávy.

   „Tohle je Mirka, Viola a tohle…“

   „Sysel,“ uteklo Štěněti. Musela jsem se kousnout do tváří. Tlemit se cizímu klukovi, který nám měl celý den dělat společnost a navíc byl Tulčin kamarád, mi nepřišlo vhodné. Jako správná vodačka jsem mu měla dát čichnout k vodáckému kouzlu hned při prvním setkání, ale mně ho zkrátka bylo líto. Asi kvůli těm zubům a kulatým tvářím. A taky brýlím pojištěným gumičkou. A barvě vlasů – jako když někdo pečlivě zapomíná utírat prach z čokoládově hnědého lustru.

   „Jak jsi to poznal?“ vykulil brýloun obdivně očka.

   „Tak,“ mykl Štěně rameny. Na rozdíl ode mě se nepokrytě chechtal. Dodatečně jsme se od Tulky dozvěděli, že se tak příjmením opravdu jmenoval. Díky svému vzhledu mu to nějak pasovalo víc než jeho křestní Anatol.

   Než jsme počali balit svačinu a náhradní oblečení, věnovali jsme všem přátelské Ahoj. Lodě jsme s chlápkem z půjčovny vyřešili bez sebemenších problémů. Popřál nám dobrou plavbu a hlučně zmizel i s dodávkou a návěsem.

   Mirka vesele poskakovala mezi loděmi jak nedočkavé malé dítě. Znervózňoval ji jen fakt, že „ten báječný kluk, který bude řídit její loď ještě není u řeky“ a ona se bojí, aby se neminuli, až všichni odjedeme a ona na něj bude čekat, protože se vůbec neznají. Ujistili jsme ji, že Filip má výborný orientační smysl a ji na holém břehu určitě nepřehlédne. A i kdyby, určitě ji alespoň uslyší. Mirka se uklidnila, nasedla do lodi a zkoušela na sucho pádlovat, aby „nebyla takové dřevo, až vyjedeme“. Taktně jsme ji upozornili, že sedí na háčku obráceně. Vůbec jí to nesebralo radost.

   „Filipe, kamaráde!“ zavřískl Punťa po chvíli a byť si našeho kamaráda všiml první, sotva ho stihl pozdravit dřív, než se s ním začala Mirka horlivě seznamovat. Filip se na Mirku kysele usmál, hodil si do barelu náhradní ponožky a triko a brblal něco o nekřesťanské hodině. Nejspíš musel vstávat už v osm. Beztak se ani nestihl nasnídat. Jeho vlasy řvaly na celé Ralsko, že hřeben je buržoazní přežitek. Chápal jsme, proč by ti dva měli jet spolu. Mirka může celou cestu žvanit a Filipovi to bude jedno.

   Konečně jsme se seřadili na vodu. Nejprve Punťa se Syslem, za nimi Filip s Mirkou, Tulka s Violou a nakonec Štěně a já. Ploučnice nám objala kýly. Jen co jsme odrazili od břehu, čekala nás Průrva. Nemohli jsme ji vynechat. Kde v Česku si můžete projet skálu na kánoi? Na moc místech asi ne. Ploučnice je v tomhle jedinečná. Ale nejen v tom. Jestli je totiž matkou meandrovitých řek plných vrbiček Lužnice, pak je Ploučnice její ďábelská dcera. Nejprve vás poklidně provede Mimoní a pak vrhne do změti větví, vírů, spodních proudů, strmých břehů, popadaných stromů, pavučin… a do těchto končin samozřejmě vtáhla i nás.

   První se do téhle české vodní džungle dostali Punťa se Syslem. Už po pár minutách se ozvala tupá rána a chroupavé tření plastu o spadlý kmen.

   „Je libo piknik na stromě?“ slyšeli jsme Punťův laškovný hlas. Víc než je jsme teď řešili, aby nás proud nedostal do stejné situace.

   „Kontruj,“ reagoval Filip pohotově. „Nechytej se těch bortů! Kontruj. To je dozadu,“ instruoval svého háčka. Štěně ladně přistál tak, abychom viděli celou scénu. Punťa se Syslem trčeli na stromě ponořeném těsně pod hladinu. Vyvrácené kořeny utrhly kus břehu.

   Sysel zrovna neuměle vylézal na kmen, bujaře povzbuzován Punťou, aby si pospíšil. Klepaly se mu nohy, když šlapal na kluzkou kládu. Punťa z toho měl ohromnou zábavu. Nemyslel to zle. Ten kluk byl jen bezprostřední. A Sysel měl co dělat se sebou, ani se nestihl zlobit.

   „Opři se o pádlo,“ radil mu z dálky Štěně. „A teď zkus tu loď popotáhnout.“

   „Za-ber, Za-ber,“ skandoval Punťa na stresujícího se Sysla.

   „Jsi moc těžký, možná kdybych použil páku… ne, to nebude fungovat,“ mudroval Sysel. Matematicko-fyzické fakultní zaměření nezapřel, stejně jako neznalost vodáctví. „Áaa, padám!“ zařval vzápětí.

   „Klid, stojíš,“ promluvil Filip, jako kdyby mu oznamoval, že rohlíky nepodražily.

   „Musíš s tou lodí pohnout, abych mohl vylézt,“ směroval ho Punťa. „Nebo ne, radši se drž,“ obrátil, když viděl jeho neohrabanost. Pomalu se posunul na příď. Už to skoro měli. Punťovi už trčela jedna noha z lodi, chystal se vyskočit na kládu, aby loď přehoupli. Jenže v ten moment se ozval Violin řev nasáklý děsem. Není radno podceňovat sílu arachnofobie. Viola v hrůze zapomněla, že se drží u břehu naprosto cíleně, odstrčila loď do proudu a ta nekontrolovaně narazila do té Punťovy. Ten ztratil rovnováhu a dopadl na bort. Zaúpěl bolestí a zahučel pod vodu. Kmen se pod Syslovýma nohama zachvěl a brýloun spadl do vody na druhé straně. Za chvíli se vynořil a prskal jak kočka. Křičeli jsme na něj, ať se něčeho drží. Bryskně se dostal z proudu. Adrenalin se postaral o dostatek sil. Byl na břehu, nemuseli jsme si o něj dělat starost. Zato po Punťovi nebylo ani tucha. Viděli jsme jen jeho oranžovou vestu vtaženou spodním proudem pod kmen. Přelétla jsem pohledem zbylé dvě lodě. Filip zapřený o pádlo držel ve stoje svoji i Tulčinu loď stočenou špičkou proti proudu, v čemž mu Mirka pomáhala seč mohla. Zatím byli v pohodě. Ale Punťa se topil.

   „Zaber,“ zakřičel Štěně. „Najedeme na tu kládu.“ Neměli jsme ani prostor pořádně zabrat. I tak ale špička lodi přelétla kmen.

   „Vyrovnávej to,“ houkl na mě Štěně, než se nahnul na pravobok a ponořil pádlo hruškou do vody. Automaticky jsem roztáhla kolena pod bort a snažila se rozdováděnou plastovku uklidnit. Notně v tom pomáhalo kmenové ukotvení. Jaký paradox. Těch pár vteřin se táhlo jako věčnost.

   „Mám ho,“ zafuněl konečně Štěně. Odvážila jsem se otočit. Punťa visel na kmenu, lapal po dechu a Štěně ho pro jistotu držel za vestu.

   „Vytáhni ho,“ mávala jsem na svého zadáka, „nebo ho to ještě vcucne zpátky.“

   Za chvíli nám už promočený kamarád ležel v lodi. Oddechli jsme si.

   „Kde mám pádlo?“ staral se, když se trochu vzpamatoval. Ujistili jsme ho, že je určitě v lodi, která se houpala za inkriminovaným místem, jako by se nudila.

   „A kde mám háčka?“ vztyčil se najednou a zcela nečekaně v lodi. Tak tak že se za ním znovu nezavřela voda. Jakmile mu padl zrak na Sysla krčícího se na břehu, začal se smát.

   „Háku, kde máš loď?“ halekal na něj, hlas měl ještě trochu roztřesený. „Ale pádlo držíš, chválím, to ti ta matika zase k něčemu byla že jo? On mi totiž celou dobu vysvětloval, pod jakým úhlem a jakou silou se má ideálně zabírat, aby to jelo dokonale kam chceš,“ sdělil nám důvěrně. „Ale aby si vypočítal jak stát a odpružit… to ne. Děvčata, co ten útrpný výraz?“ otočil se na Tulku s Violou.

   „Sedni si ty šašku,“ srazila jsem ho zpátky do lodi.

   „Přelez si dopředu,“ nakázal mu Štěně. Po systematické námaze jsme se nakonec přes překážku dostali. Sice jsme podle Filipa vypadali jako „chromý lachtan“ a Štěně nakonec stejně musel vylézt, aby loď odlehčil, ale zvládli jsme to. Stejně jako zbylé dvě lodě. Napětí se nám ale usadilo na porcelánu. Po zážitku s topícím se kamarádem nám nebylo volně u srdce. Jakmile byl prostor, zastavili jsme a nechali kolovat láhev na posilněnou. Viola se dlouho omlouvala. Punťa se brzy oklepal. Za chvíli jsme opět v kondici mohli vyrazit dál.

   Po nějaké půl hodině trefování se mezi větve a do správného proudu tíha mraků dosáhla únosné meze. A začalo pršet.

   „Prý že nebude,“ neodpustil si Punťa.

   „Budeme správní vodáci,“ jásala mezitím Mirka. „Voda přede mnou, voda za mnou – pro nás voda pode mnou, voda nade mnou, to je žůžo!“ otočila se na Filipa. Rozvážně přikývl. Mirčino poskakování na sedačce ho nechávalo klidným. Mirka plnila veškerá jeho přání, zabírala kam potřeboval a jakmile se dostali pod kmen padlý přes řeku, bez námitek, zato s pusou plnou veselých komentářů, se stočila do lodi, aby ho mohli podjet.

   „Je to super, teplo, ten vzdoušek,“ vychvalovala si, když zrovna kontrovala, aby se loď stočila v ostrém úhlu. „Báječně se dýchá, to v Praze nemáme. Ta příroda, zvířata, voda utíká, hele, strom.“

   Vděčili jsme červnu, že navzdory dešti nebyla zima. Jak jsme ale kličkovali terénem, začínalo to být úmorné. Viola z toho začínala být špatná a Tulka nešťastná, že výlet nevychází tak, jak by si pro své kamarády přála. Déšť houstl a vytrvale bubnoval do plastu. Nejen že jsme byli kompletně mokří, ale doslova se na nás lepila okolní příroda. Meadnry Ploučnice u Mimoně nás spolkly.

   „Tak alespoň nás neotravují komáři jako tenkrát na Lužnici,“ funěl Štěně, když jsme ručkovali skrz křoví. Chvílemi jsme si připadali víc jako opice než vodáci. Sotva jsme se vyhrabali z té džungle, čekala nás další. Navíc nás deptal pruhovaný červeno bílý komín kafilerie. Tyčil se nad řekou neskutečně blízko, ale pořád jsme ho ještě neminuli. Asi jako rušičky u Českého Brodu. K zbláznění.

   „Začínám toho mít plné zuby,“ sykla jsem. Na ruce mě lechtala krev. Deštěm změklá kůže se vzdala větvičkám. Doufali jsme, že v Borečku budou mít otevřený alespoň kiosek. Zachvátila nás vlna euforie, když jsme spatřili kouřící krb a veselý cvrkot vodáků, kteří si od výdejního okénka nosili talíře s polévkou. Fotka, kterou jsme udělali po svižném vytahání lodí na břeh, je díky našim rozzářeným úsměvům také poněkud zavádějící. Doteď mi visí nad postelí. Tenkrát pro nás znamenala především upršený výlet, co zavinil nejedno nachlazení. Teď pro nás znamená víc. Ale to jsme tehdy netušili.

Vandrem jdou

jen kousek před obzor

Svoboda na dobu omezenou …

V sobě však nesou vzdor

a spolu jsou zase venku

když za oheň mají zaplacenou

emisní povolenku …

Začíná sklizeň…

Z celt vyždímat tresť lesů

z ešusu vůni ohně smýt

a mrazivých rán trýzeň?

Tu vám co dezert nesu.

A mléčné dráhy klid…

Tak ten si s dovolením nechám

aniž bych chtěl si přikrádat.

Celý se ještě nerozdám.

Chvíli jsme vale dali střechám

ve snech co les by měl nám dát

na cestě ke hvězdám.

Takže vám tady s vášní zpívám

co už je dávno mýtus snů

i když to skoro myslím vážně.

Mé verše vlastně nepatří vám

ač bez potlesku neusnu…

Ta s kosou už smí myslet na žně.

To nám zní v hlavách v každý volný chvilce.

No, neberte to! Drsný zimní spaní

pro všechny pravověrný votužilce.

Vlhko se tiše snáší na ušanky.

Trochu to zebe. To zas tolik neva,

jako spíš to, že máme s sebou tanky

a vandrujeme na nich do Kyjeva.

krkavcom sokolom myšiakom

bocianom volavkám aj belorítkam

sovám netopierom aj nočným morám

motýľom vážkam šidlám a modlivkám

komárom ovadom čmeliakom a osám

Ale aj rojkom bláznom básnikom a strigám

letiacim na krídlach fantázie a na metlách

bo aj po nich minimálna uhlíková stopa

stříbrem prstů.

Hladit vlasy zlaté,

uléhat do peřin z červánků.

Když z dálek přicházím, 

tak ty se v nich vytrácíš.