Tulák na konci světa (P)

Příběhy (od) Tuláka po hvězdách
  Pomalu kráčel uprostřed proudícího davu. Dav hučel, narážel, rval se stále vpřed – připomínal řeku v době záplav. Zdálo se až nemožné, že by někdo měl tu sílu nehnat se s ním. A přece se někdo takový našel. Ostrůvek klidu uprostřed hurikánu.

   »Člověče, co se tu motáte?!«, »Pozor!«, »Uhni, vole!!!«, »S dovolením!«, » Nezdržujte, spěchám!«, »Nepřekážej!!!« ... V očích lidí míhajících se kolem Tuláka byl spěch smíšený spolu s nesmírnou únavou. »Co se děje?« pomyslel si Tulák, »copak se blíží konec světa?« A dav hučel dál.

   Tulák zatoužil po klidném místě. Kde je však najít, tady ve městě? Lidé se kolem něj štvali dál. Proč – to věděli jen oni. A Tulák objevil cukrárnu. »Tady bych snad mohl najít trochu klidu,« řekl si a vešel. Vzal si šálek čaje a usadil se k volnému stolu v rohu místnosti. Pomalu čaj upíjel. Sledoval přitom lidi, co vešli. Ti ale vždycky rychle zhltli něco sladkého a rozpustili se zase v davu na ulici.

   »Je zde, prosím, volno?« »Ale jistě.« Muž, co přisedl ke stolku, zaplavil své okolí různými papíry a při jídle si v nich četl.

   »Proč si ty sladkosti nevychutnáte?« zeptal se ho Tulák. »Odložte na chvilku ta lejstra a užijte si trochu života!«

   »Rád bych, ale čas kvapí. Nemám kdy vychátnávat život,« zamumlal pán plnou pusou a četl si v papírech dál. Tulák ho radši nechal být a odešel z cukrárny pryč – vždyť ani tady spěchu neutekl.

   Jak šel dál po ulici, nahlížel do oken. Lidé v domech seděli nehnutě s prázdnými pohledy upřenými na televizi. »Proboha, vždyť prve tak chvátali!« pomyslel si Tulák, »a teď civí do beden bze nejmenší radosti či požitku.«

   Ulice se mírně zúžila a dav zřídl. Tulák došel k prázdnému parku. »Konečně budu mít trochu klidu,« oddechl si.

   Procházel se po pěšinách a pozoroval tu svěží zeleň kolem. Stromy rozpínaly své větve a vztahovaly je k nebi, jako kdyby se chystalo spadnout, a ony je měly zachytit. Nebe se však spadnout nechystalo. Držela je mohutná a přeci jemná klenba ptačího zpěvu.

   Tulákovi bylo veselo. Náhle si všiml obrovské plochy a u ní hromady různobarevných střípků. Po ploše pobíhal jakýsi muž. »Že by spěch byl už i tady?« pomyslel si Tulák a zavolal na muže. Ten, když jej spatřil, se vydal k Tulákovi a už z dálky volal: »Nekoukej se, prosím tě, nekoukej se!«

   Když muž došel až k Tulákovi, ten se ho zeptal, proč by se neměl dívat.

   »Dílo ještě není hotovo.«

   »A co to bude?« vyzvídal Tulák.

   »Mozaika. Jestli si ale chceš popovídat, nemusíme stát tu. Pojď, popijeme kávu či čaj u mě v altánku,« nabídl muž Tulákovi.

   A tak šli. V altánku se usadili nad kouřícími šálky a Tulák se dozvěděl, že tak za dvacet až třicet dní umělec mozaiku dodělá. Už na ní pracuje několik měsíců. Chtěl by vytvořit obraz nádherné krajiny – les, vodopád, nebe, oblaka, vycházející slunce a v tom všem ptáci, zvířata a lidi. Bude to nádherná oslava života.

   Znenadání potemnělo nebe. Slunce kamsi zmizelo a na obloze se utvořila ohnivá kola. Celý svět ustrnul. A do nastálého ticha se ozval mocný hlas: »Slyšte, vy dole. Za deset dnů ukončím tento svět! Připravte se!« Země se roztřásla – ale ani šálek neupadl. Pak opět zavládl klid a objevilo se slunce.

   Tulák a umělec se na sebe omámeně podívali. Deset dní. Umělec však náhle vyskočil a smutně zvolal: »Deset dní! Jak jen to mám stihnout?! To nezvládnu!«

   »Co?« zeptal se Tulák.

   »No, co asi – dodělat mozaiku přece!« zavrčel umělec.

   »A proč ji chceš dodělat? Vždyť stejně bude zničena.«

   »No proč. Je to moje dílo. A jaký smysl by pak měly ty měsíce, co už jsem nad ním strávil?«

   Tak se Tulák rozloučil a vydal se z parku ven. Město se změnilo k nepoznání. Někteří lidé v něm zmateně pobíhali, jiní jen seděli a koukali. Na rohu jedné ulice stál muž a hrál na hoboj. O kus dál kdosi vyhazoval peníze a šperky z okna a přitom křičel, že má rád lidi, ať si každý vezme, co potřebuje. Ubožák. Teď, když zjistil, že to, čeho chtěl mít víc a víc, mu není k ničemu, rozdával tyto věci, dělaje přitom ze sebe granda. Hned vedle ale jakási parta vykrádala obchod. Rabovali jak vzteklí. Potlučenými majitel jen bezmocně přihlížel.

   »Proč děláte tolik zla?« ozval se Tulák.

   »A proč ne, burane!« kdosi z party na něj vykřikl, »jen nás zkus odsoudit. Nejvyšší sazba je deset dnů he, he!«

   Tak to Tulák vzdal. Za chvíli se dostal na hlavní třidu. Tam potkal divný průvod. V jeho čele šel jakýsi muž v kutně a z plných plic volal: »Pojď k nám a spasen budeš! Bůh při nás stojí! Pojď k nám!« »Chudáci,« pomyslel si Tulák, »copak ke spasení stačí deset dní? Ne, celý život se člověk musí snažit.«

   Průvod zmizel a před Tulákem se objevil opilý muž. »Jé, to si ty?!« obrátil se na Tuláka. »Tak si měl v tý cukrárně asi pravdu, je třeba si života užít! Kor teď, když zbejvá jen deset dnů. Já vždycky žil jen v penězích a pro peníze. Ale teď vidím, jak krásnej je svět, když se člověk vožere!« Po svém monologu se opilec dlouze napil a odpotácel se dál.

   »Tak to dopadá, když člověk pořádně nežije,« táhlo Tulákovi hlavou, »náhle volné místo nemá co zaplnit.«

   Pak se Tulák dostal z město. A zvolna zamířil k místům, která má tak rád. Celé dlouhé dny jimi procházel. Pln radosti, že je zase vidí, a smutku, že už je to naposledy. Tak se s místem po místě loučil a desátý den zavedl jeho kroky opět do městského parku.

   Pomalu kráčel po cestičkách. V parku byla dneska spousta lidí. Tulák si vzpomněl na umělce, a tak se vydal směrem, kde jej poprvé potkal. Jak se však k onomu místu blížil, ucítil ve vzduchu podivné vzrušení. Poté spatřil dav lidí. No, dav – spíš řadu lidí tísnící se po straně obrovského čtverce.

   Došel až k těm lidem a zahlédl to, nač tak okouzleně hleděli. Obrovské oranžové slunce svými paprsky barvilo pěnící se vody stříbrného vodopádu. Pod vodopádem se v lesním šeru leskla tůňka a všude pobíhaly snad stovky zvířat. Nad nimi byly po obloze roztroušeny nachové obláčky a v nich poletovali ptáci. Tulák bez dechu sledoval ten čarokrásný obraz. Proto úplně přeslechl, že jej někdo oslovil.

   Když se umělec ani podruhé nedočkal odpovědi na podzrav, zacloumal s Tulákem. Ten se probral ze svého omámení a pohlédl na umělce. »Teda, gratuluju!« pronesl tiše, »něco takového jsem snad ještě neviděl. Jak jen jsi to zvádl doděla tak rychle?«

   »No jak. Pracoval jsem ve dne, v noci. Skoro jsem ani nejedl ani nespal. A tak jsem to dnes, za východu slunce, dokončil,« usmál se unavenýma očima umělec. »Jsem ráda, že se mozaika tak líbí.«

   Tak tam stáli a hleděli do obrazu. Náhle však celý svět potemněl a kamsi zmizel. Každý z lidí byl najednou v sobě sám. Nastal konec světa.

***

   Tulák otevřel oči. Nechápavě se kolem sebe rozhlédl. Místo, kde byl, poznal hned – bylo to jeho nejzamilovanější místo. Ale vždyť byl konec světa! Vstal a začal se procházet podél říčky. Byla noc. Na Koňské skále nad řekou zahlédl proti kotouči měsíce siluetu vlka. Ale tady vlci nikdy nebyli! Pravda, Tulák vždycky snil o tom, že by se vlk na Koňské skále krásně vyjímal, ale...

   Zvolna kráčel dál. Teď by měla jít přes řeku asfaltová silnice. Jenže místo ní Tulák objevil jen prašnou cestu a starý dřevěný most. Přesta tak, jak o tom vždycky sni.

   Tulák se procházel podél říčky celou noc. Nacházel místa známá i vysněná. Pak hvězd začala ubývat. Když už jich na nebi moc nezbývalo, zaslechl Tulák podivný hukot. Čím dál šel po proudu říčky, tím víc hukot sílil a voda tekla rychleji.

   Náhle se ocitl na skále nad údolím. Voda říčky se řítila kamsi dolů. A v jejích kapkách a pěně se tříštilo světlo právě vycházejícího slunce. Dole pod vodopádem pilo z tůňky několik srnek. V tom ze stromů s křikem vzlétli ptáci a srnky od napajedla začaly utíkat. Z lesa se vynořila jakási postava a posadila se k tůňce.

   Tulák slezl dolů ze skály. S úsměvem pozdravil umělce. Pak si dlouze povídali, co od konce světa zažili. Náhle se ale Tulák zarazil a zeptal se: »Řekni mi, prosím tě, jednu věc. Jak to, že jsme tady, když svět skončil?«

   Umělec se usmál a odvětil: »A proč bychom tu neměli být? Vždyť jeden svět skončil, ale každý člověk přece žil i pro svět jiný. A do toho se po konci světa dostal. Jaký však ten »jiný« svět je, záleželo na každém z lidí. A musím ti říct, že lituju ty, co žili jen penězi, zlobou a závistí.«

 

Josef Polívka ml. – Kometa

kategorie Próza do 23 let