†28. 10. 1968 Vladimír Antušek – Vladěk – Antú

– woodcrafter – kmen Záře a Synové

                            Luny;

                            od roku 1923 členem Kmene Synové Luny v Benešově. Kmen založili spolu

                            s Josefem Kozákem, Antonínem Škvorem, Janem Pecků, později přistoupili

                            Václav Čedík, Václav Brejška a Václav Kraus.

                            Po roce 1926, když kmen osobně navštívil P. Koudela a v mnohém uvedl na

                            správnou cestu, uspořádali nábor nových členů propagační výstavkou svých

                            prací a jinými doklady ze svého života ve výloze obchodu, vzrostl jejich

                            počet na 24 členů. Začali si říkat Antares - Kmen Antarův, podle svého

                            náčelníka V. Čedíka - Antara. Kmen odešel s P. Koudelou z LLM, a podílel

                            se na založení ISAW; publicista a ilustrátor v časopisu Slunce (ISAW, 1928);                

                            Narodil se v Mračské (nyní Antuškově) ulici v Benešově, kde v podstatě

                            prožil celý svůj život. Jeho otec, benešovský kamnář a hrnčíř, jenž občas

                            chodil čistit kamna i na konopišťský zámek, živil pět potomků, a tak malý

                            Vladěk pomáhal u hrnčířského kruhu a zde je možno při vypalování

                            hliněných zvířátek spatřit první známky jeho uměleckého nadání.

                            Přestože otec nebyl nikterak bohatý, umožnil mu studium na benešovském

                            reálném gymnáziu, ze kterého odešel se čtyřkou z výtvarné výchovy, jakožto

                            oceněním ne jeho výtvarného talentu, ale v očích profesorů impertinence za

                            jeho zdařilé karikatury jich samých. Úspěšně složil přijímací zkoušky na

                            pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, kterou také úspěšně vystudoval pod

                            vedením vynikajícího malíře a grafika, profesora Vratislava Hugo Brunnera.

 Již během studií se stal členem uměleckého sdružení Devětsil, v němž se sešlo  

 mnoho tehdejších mladých avantgardních umělců. Spřátelil se zde se  

 spoustou osobností, například básníky J. Wolkerem, V. Nezvalem či režiséry

 J. Honzlem (Osvobozené divadlo), J. Frejkou a dalšími.

 Na svá studia si přivydělával jako kreslíř plakátů, kulisák a nebál se ani jiné  

 manuální práce.

 Po absolvování UMPRUM podnikl celou řadu studijních cest do Německa, 

 Řecka, Jugoslávie, Podkarpatské Rusi, Itálie a v neposlední řadě do Francie,

 kde se seznámil se svým celoživotním přítelem, malířem Otokarem Kubínem

 (Othon Coubine).

 Svou první výstavu zrealizoval v roce 1923 v Praze po svém návratu z Itálie

 a bylo na ní možno vidět jeho sépiové a pastelové kresby.

 Následovala výstava kreseb a temper z Podkarpatské Rusi, která proběhla

 v roce 1927 v Bratislavě a další výstavy v Benešově v roce 1932 a 1936.

 V roce 1928 spolupracoval na mozaikové výzdobě hrobky rodiny Sochorů

 ve Dvoře Králové podle návrhu profesora Františka Kysely. Další spolupráce  

 probíhala v muzeu v Hradci Králové dle kartónu profesora J. Preislera

 a v roce 1930 spolupracoval na mozaikové výzdobě v katedrále sv. Víta na 

 Hradčanech. Nezmínit nelze ani jím vytvořenou mozaiku na Staroměstské

 radnici dle fresek Mikoláše Alše.

 Do roku 1938 spadá jeho spolupráce na výzdobě československého  

 historického pavilonu pro světovou výstavu v Americe a současně i na

 mozaice ve dvoraně zemské banky a na mozaikách ve Vatikánu a Itálii.

 V roce 1939 získal cenu Melantricha za nejlepší ilustraci.

 Dalším z příkladů jeho ilustrátorské práce byla mimo jiné kniha Švýcarský

 Robinson z roku 1947.

 Benešovskou krajinou se zabýval od roku 1928, kdy ji poprvé představil na

 své výstavě, po které následovaly další s touto tématikou v letech 1936, 

 1937, 1949, 1951 a 1957. Pro obyvatele Benešova a Benešovska jsou 

 nejzajímavější jeho pohledy na zmizelý Benešov, jako například Masarykovo

 náměstí, Pod brankou, Pohled na piaristický klášter, na Karlov a další.

 Vystavoval také na členských výstavách SVU Aleš v Brně a Praze. Své kresby,

 ilustrace a grafiku vystavoval v roce 1948 společně s Ladislavem Šímou.

                            Český fond výtvarných umění uspořádal v roce 1955 jeho soubornou

                            výstavu, jež proběhla v Praze a ve Zlíně.

 Za druhé světové války byl vedoucím jedné z ilegálních organizací KSČ na 

 Benešověsku.

 Po druhé světové válce se stal vedoucím výtvarného oboru na ministerstvu

 informací, kde působil až do roku 1959, kdy těžce onemocněl a odešel do

 penze.

 Ani tehdy nezahálel a věnoval se malování a zejména výchově dětí, pro které 

                            založil několik výtvarných kroužků, v nichž je za asistence profesora

                            Chmelíka a grafika Hejtmánka vyučoval rozmanitým kreslířským

                            a grafickým technikám, zejména umění linorytu. Rok před svou smrtí

                            vytvořil s dětmi mozaiku na obřadní síni v Benešově.

 Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie, Středočeské galerie, 

                            ve sbírkách ministerstev, státních úřadů i v mnoha soukromých.

                           /†Benešov u Prahy/