*12. 2. 1942 František Derfler

– woodcrafter – člen kmene Ojibway v Táboře (vedený

                          L. Vodákem – Letícím Sokolem)

                          Otec František, matka Edita. Otec byl voják. Žili v Rokycanech. Otec pocházel

                          z Líšťan u Loun a Citolib. Matka pocházela z Dolní Tuzly v Bosně. Matčin

                          dědeček Antonín Kohout na zkušené v Bosně poznal babičku, později padl za

                          první světové války. Babička po vzniku ČSR odešla do Československa. Matka

                          vyrostla v Českých Budějovicích. Seznámení s otcem, často se stěhovali.

                          Hodnost plukovník, zůstal v armádě až do roku 1968. – Sestra starší o tři

                          roky. – Nejranější vzpomínky jsou spojeny s americkou armádou, která

                          osvobozovala Rokycany. Za války otec demobilizován, pracoval jako úředník.

                          Názor rodičů na společenské změny po válce. O politice se doma nemluvilo.

                          Otec se v armádě musel přizpůsobit. –

                          V polovině třetí třídy (asi 1951) přestěhovali do Tábora, seznámil se a

                          skamarádil s několika kluky a jeden z nich v domě, kde žil Ladislav Vodák,

                          který tehdy pracoval jako úředník. Byl to velmi aktivních vedoucí woodcraftu,

                          což bylo hnutí organizované Ligou lesní moudrosti (respektive Ligou

                          československých woodcrafterů) a vycházelo z knih E. T. Setona. Orientoval

                          kluky k zájmu o indiány a o přírodu, ale osobně s nimi nechodil do lesa či na

                          toulky kolem jihočeských rybníků přírody, ale vždy jim navrhoval různé typy

                          her, získávání orlích per, různých zkoušek apod. Z party kluků vznikl kmen

                          Ojibway podle indiánského kmene, který žil v lesním prostředí u velkých

                          jezer, nikoliv na prériích.

                          Zajímala jej příroda, les, zvířata, zejména ptáci - přál si stát se lesníkem,

                          přírodovědcem, speciálně ornitologem, nebyl ale přijat na lesnickou školu 

                          v Písku, vystudoval nakonec střední zemědělsko-technickou školu v Táboře.

                          Zde se zájmová orientace proměnila: náhodou se ocitl ve školním

                          dramatickém souboru, vedl ho profesor Fury. Téměř současně se ocitl

                          i u táborských ochotníků – pod vlivem souseda Jaroslava Hurta, bývalého

                          režiséra Národního divadla. Hrál v ochotnické inscenaci „Dundo Maroje“

                          a dostal též malou roli. Setkání s Hurtem ovlivnilo zájem o divadlo. V obou

                          souborech dostával další, větší příležitosti. Rodiče nebyli divadlu kladně

                          nakloněni, důvod jejich nedůvěry.

– Archiv rodinných fotografií byl zničen při záplavách na Lužnici.

                          Dokumentace divadelních počátků FD neexistuje.

                          Rozhodnutí studovat herectví v maturitním ročníku zemědělské školy. Úvahy

                          o režii později. Průběh přijímacích zkoušek na jaře 1960. V čele komise

                          tehdejší děkan Antonín Kurš. Rybářská etuda a monolog ze „Zmoudření dona

                          Quijota“. Kladný výsledek.

                          Spolužáci z ročníku: A. Strejček, I. Misař, J. Heger (Kučera), L. Županič,

                          L. Mareček, J. Mucha, J. Andresíková,J. Hlaváčková, J. Petrů, H. Šimková.

                         Volba JAMU ovlivněna kontakty s hereckou rodinou Šolcových z Tábora. - 

                         Tomáš Šolc i Marie Šolcová studovali v Brně, proto se rozhodl pro Brno.

                         Po absolutoriu na brněnské Janáčkově akademii múzických umění (JAMU)

                         v roce 1964 působil nejprve v pražském Divadle Jiřího Wolkera (1964–1975).

                         V roce 1969 stál u zrodu experimentální scény Bílé divadlo. Poté do roku

                         1980 působil v brněnském Divadle Husa na provázku. Od roku 1980 byl

                         členem činohry Státního (později Národního) divadla v Brně, kde v letech

                         1990 až 1997 pracoval ve funkci šéfa jeho činohry.

                         V roce 1988 inicioval vznik Divadla U stolu, původně bytového divadla, které

                         po celou dobu jeho existence (do léta roku 2018) vedl.

                         Signatář Charty 77 a vydavatel brněnské samizdatové edice Studnice.

                         V listopadu 1989 v Brně spoluzaložil místní Občanské fórum a stal se i jeho

                         mluvčím.

                         Režijně či autorsky se podílel na více než 60 inscenacích, vytvořil téměř 200

                         rolí. Od roku 2003 přednášel na Divadelní fakultě JAMU, o pět let později zde

                         získal profesuru.

                       Účinkoval v několika filmech a řadě televizních filmů a seriálů (např. Balada

                         pro banditu, Četnické humoresky). Spolupracoval také s Českým rozhlasem,

                         např. na cyklu Toulky českou minulostí.

                          /*Plzeň/