†24. 2. 1957 PhDr. Jan Hořejší

– průkopník skautingu, a woodcraftu – spolek Psohlavci 

                          (Příbram); učitel, spisovatel a překladatel.                     

                          Byl synem mechanika a švadleny Marie Strankmüllerové. Po brzké smrti otce

                          žil s matkou v Klabavě u Rokycan. Nadaný Jan vystudoval nejprve reálné

                          gymnázium v Rokycanech, kde byl jeho profesorem Bořivoj Müller. V letech

                         1906 až 1912 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlo Ferdinandovy.           

                         Jeho spolužákem byl M. Seifert.

                         Po dokončení studií učil krátce na gymnáziu v Rokycanech, v letech 1913 -   

                         1914 v Praze na Dívčím učitelském ústavu a od září 1914 v Učitelském ústavu

                         v Příbrami. Již během studií se seznámil s myšlenkou skautingu, a proto již

                         v létě 1913 tábořil nedaleko Tymákova u Plzně. Jeho oddíl si začal říkat

                         Psohlavci a jednotlivé družiny měly vlajky s černou, červenou a zelenou psí

                         hlavou.

              Oženil se s Marii Hamerskou a měli spolu tři děti, Marii, Jana a Dagmar.

                         Po zbytek života byl činný v praktické i teoretické lidové výchově, kromě               

                         pedagogiky se věnoval spisovatelské a překladatelské práci. Vědecky byl činný

                         v biologii, filozofii, v pedagogice, v lidové výchově a v reformě školství.

                         Od roku 1937 řídil časopis Osvětová služba.

                         Základ jeho skautského oddílu tvořil sokolský dorost. Rozepře s vedením

                         tehdejšího Odboru Junáků – Českých skautů, vedly k tomu, že založí vlastní

                         odbor skautů Psohlavců pod humanitárním spolkem Záchrana. Spolu s ním

                         do Psohlavců vstoupily oddíly Bořivoje Müllera a učitele Emila Pelunky.

                         Počátkem dubna 1914 začal vydávat časopis Psohlavec, který vycházel do

                         roku 1922 (s pauzami ve vydávání 1915 - 1917, 1919, 1921).

                         Roku 1915 založily spřátelené junácké skupiny Obec Psohlavců. Členy nově

                         vzniklé organizace byly oddíly z Prahy (M. Roubal, B. Müller), z Berouna

                         (M. Seifert, M. Maixner), z Loun, z Plzně (J. Krs, A. Koranda) a z Příbrami

                         (J. Hořejší).

                         Po převratu roku 1918 se k Obci Psohlavců začali hlásit další členové z jiných

                         měst (Jindřichův Hradec, Hradec Králové, Uhříněves, Tábor, Tmáň, Tanvald,

                         Mělník ad).

                         M. Seifert i J. Hořejší byli tak jako řada dalších učitelů vysláni na Slovensko,

                         aby alespoň částečně zmírnili akutní nedostatek učitelů. Na slovenských

                         vyšších školách se do vzniku Českosloveska vyučovalo výhradně maďarsky,

                         což bylo po převratu 1918 úředně zakázáno.

                         V červnu 1919 byl proveden první neúspěšný pokus o začlenění Psohlavců do

                         Svojsíkova „Svazu Skautů“. Woodcraftersky orientované jádro (především na

                         popud M. Seiferta) se během léta opět osamostatnilo.

                         Vznik oddílu na Slovensku vedl k tomu, že Obec Psohlavců na svém  

                         listopadovém sjezdu v Berouně přijala rozšíření názvu na Československá

                         obec junácká Psohlavci – Horní chlapci.

                         V roce 1922 přešel s polovinou organizace definitivně do Svazu skautů,

                         zatímco M. Seifert zůstal věrný woodcraftu a založil na jaře 1922 "Zálesáckou

                         ligu". Představa J. Hořejšího, že bude jeho skupina Psohlavců hrát ve Svazu

                         důležitou úlohu se ukázala jako lichá, poměrně brzy splynula se Svojsíkovými

                         Junáky v jeden celek.

                         Dílo - Symbiotická řasa siná v kořenech u Cycas revoluta (1910), Oběh vody

                         v těle rostlinném (1911), Tělo lidské, jeho stavba, život a výchova (1912),

                         O školách v přírodě a návrh na čsl. Abbotsholm (1918), Několik zkušeností

                         z didaktických a pedagogických pokusů (1930), Lidová výchova a její 

                         regionální studium (1931), Jak studovat: Racionalisace sebevzdělání 

                           studenta, samouka, inteligenta (1932, II. upravené vydání 1935), Hasičstvo

                           a tisk (1933), Naléhavé úkoly a pracovní program v lidové výchově (1933),

                          Typy lidí a typy  škol (1934), Kulturní politika československá (1935), Patero

                           proslovů o střízlivění (1940), Jak se vyznati v lidech (1944), Umění

                           nestárnout (1945), T. G. Masaryk osvoboditel (1947), Kulturní politika a

                           o střízlivění (1948), Osvětová péče (1951);

                          /†Praha/