†29. 6. 1998 Jiří Těšitel – Dědek

– před 2. světovou válkou vynikající atlet – desetibojař,

                           za války ligový volejbalista SK Zaměstnanci města Prahy, po válce jeden

                           z prvních reprezentantů ČSR, hráč Sokola Vysočany a hrající trenér ligového

                           Dynama Slavia Praha.

                           Jeho sportovní a volejbalové začátky byly spojeny se Sokolem a DTJ Praha 1,

                           v obou případech se sportovišti na pražské Štvanici. Za Protektorátu Čechy-

                           Morava byl smečařskou oporou SK Zaměstnanců města Prahy, kteří patřili

                           za války k nejlepším celkům české zemské ligy a v roce 1942 skončili ve finále

                           protektorátního mistrovství třetí za Viktorií Plzeň a pražským SK Philips.

                           V této době byl také členem výběru Čech při tradičních utkáních Čechy-

                           Morava a po válce oblékal krátce i reprezentační dres ČSR při mezistátních

                           zápasech doma i za hranicemi (v Bulharsku, Polsku, Rumunsku). V letech

                           1945 - 1946 hrál za Sokol Karlovy Vary, kam byl pravděpodobně vyslán jako

                           státní správce či dozor při poválečném osídlování Sudet. V roce 1947 byl na

                           soupisce obnoveného Sokola Vysočany, kterému v tomto roce pomohl

                           vybojovat titul Přeborníka ČOS. Po sloučení Sokola Vysočany s dalším

                           ligovým celkem z nedalekého Proseku v roce 1949 a příchodu mladších hráčů

                           přešel v roli hrajícího trenéra do ligového Dynama Slavie Praha. Po ustavení

                           I. celostátní ligy v roce 1955 a sestupu vysočanských volejbalistů (již

Spartaku ČKD Stalingrad) přišel v roce 1956 posílit tento celek ve II. lize.

Po zániku volejbalového oddílu v TJ ČKD po jejím sloučení s TJ Bohemians ve druhé polovině 60. let odešel se svými spoluhráči na holešovické Maniny do Slavoje Praha 7, se kterým pak hrál řadu let 1. a 2. třídu pražského přeboru.

                          Celý život stále hrál na osadních turnajích. Volejbalem byl doslova posedlý

                          a v sezoně (tehdy na antuce od konce dubna do začátku listopadu) si bez něj

                          nedokázal představit jediný týden bez dvou až tří odpoledních akcí, a jediný

                          víkend bez turnaje. V 70. letech se proslavil poznámkou, že už se nemůže

                          dočkat důchodového věku, aby mohl trénovat dvoufázově. Když se po

                          dosažení této mety stal členem Komise masového rozvoje volejbalu a později

                          Komise společenského významu Českého volejbalového svazu., vzal si na

                          starosti agendu turnajových kalendářů a škodolibí kamarádi tvrdili, že

                          jenom proto, aby žádný z turnajů nepropásl.

                          Přezdívku Dědek si vysloužil na libeňském Starém Ostrově, kde v 50. letech

                          hrál nejvyšší soutěž za Dynamo Slavii Praha. Nejen pro svůj pokročilý věk,

                          ale i díky pečlivě zastřiženému knírku a tichému sípavému hlasu, svědčícímu

                          o nemocných hlasivkách.

                          Byl sportovcem tělem i duší, nekouřil, nepil alkohol. Všichni, kdož s ním na

                          libeňském ostrově hrávali ligu, dodnes s úsměvem vzpomínají na oddechové

                          časy, při kterých mu jeho paní podávala k osvěžení bandasku s vychlazeným

                          mlékem. A po zápase v místním kiosku namísto tradičního piva s ostatními

                          popíjel limonádu. Na hřišti i mimo něj byl po celý život gentlemanem a nikdy

                          jsem jej neviděl, že by měl konflikt se spoluhráči, soupeři, rozhodčími či

                          diváky.

                          Byl mimořádně otužilý, přes zimu chodil jen v košili „rozhalence“ pod sakem

                          nebo lehkou bundičkou, a v sezoně, pokud se nejednalo o mistrák, hrál

                          zásadně jen v trenkách a bos. Jistě i zásluhou těchto zásad a zvyků se dožil 82

                          let a ještě v polovině 90. let jej bylo možné pravidelně potkávat na Štvanici,

                          kam si chodil zahrát s partou o jednu až dvě generace mladších nadšenců

                          a kde dával dohromady družstvo pro oblíbené veteránské turnaje

                          v Dřevěnici, Radčicích aj.

                          Nejen v dobách své největší slávy, ale ještě po padesátce byl obávaným

                          smečařem - zabijákem, který se rozbíhal k síti zdaleka za postranní lajnou

                          a do výskoku odrážel z jedné nohy.