† 10. 2. 1999 Miroslav Němec – Uncas – pseudonym Láďa Pech

– woodcrafter; zakladatel

                          Kmene Delawarů, Chválenice (na jižním Plzeňsku; založen 1931, obnoven

                          1943);

Narodil se ve Chválenicích, kde bydlel celý život. Jeho otec Benedikt byl truhlářem, matka byla dcerou chalupníka z Nezbavětic. Rodina ještě obdělávala asi dva ha polí. Strýcem Miroslava Němce byl kněz Bohumil Němec (*1868) a nevlastním strýcem hudebník a profesor hudby František Němec (*1825).

Vystudoval klasické gymnázium v Plzni, kde maturoval roku 1937.

Projevovalo se u něj spisovatelské, filozofické a básnické nadání.

Verši přispíval do plzeňského studentského časopisu S35 a S 36. Časopis redigovaný dvacetiletým Josefem Koenigsmarkem (1916 - 1993) měl blízko

k uměleckým názorům E. F. Buriana. Nepatřil mezi klasická studentská periodika množená pomocí hektografie, ale byl díky vzhledu a obsahu srovnáván i s časopisy „dospělých“.

Jako básník si zvolil pseudonym Láďa Pech. Roku 1936 vydal sbírku básní Oddechy noci, (náklad 200 výtisků; Plzeň; Přeštice: A. Ouřada, 1936), kterou věnoval svému o devět let staršímu příteli, básníkovi JUDr. Fortunátu Tomanovi. Sbírkou se přiřadil k dílu své generace - po bok Josefa Koenigsmarka a chválenického Fortunáta Tomana). Sbírku doplnila svou ilustrací tehdy sedmnáctiletá studentka plzeňského klasického gymnázia Alena Helmhackerová (1919 - 2010), Miroslavova mladší spolužačka. Alena Helmhackerová byla později nadějnou grafičkou tvořící pod jménem Alena Koenigsmarková. V roce 1941 se totiž provdala za výše zmíněného básníka a spisovatele Josefa Koenigsmarka.

Ve stejném roce, kdy vydal sbírku Oddechy noci, napsal ke 100. výročí Karla  

Hynka Máchy báseň Šel kdosi Veliký.

Od třicátých let až po devadesátá léta 20. století vedl chválenické woodcrafterské hnutí - ať už Kmen Delawarů (30. a 40. léta) nebo chválenický Klub lesní moudrosti (60. a 70. léta) a znovu obnovený Kmen Delawarů (90. léta).

Chválenický klub přijal jméno indiánského kmene Delawarů, popularizovaného v knize J. F. Coopera „Poslední mohykán“. M. Němec se stal ve Chválenicích náčelníkem Kmene Delawarů a z knihy Poslední mohykán převzal nejen jméno kmene, ale i jméno mohykánského náčelníka Uncase.

Pak odešel do Prahy, kde se stal posluchačem na Filosofické fakulty University Karlovy a věnoval se oboru bohemistika a filosofie. Vysoká škola byla výborným místem pro setkávání s mladými lidmi z celé republiky.

Za okupace učil tři roky na učňovských školách v Praze a v Plzni.

Studium přerušené uzavřením vysokých škol dokončil po válce. Po válce působil jako profesor na gymnáziích v pohraničí – v Podbořanech, v Bílině a v Duchcově.

V roce 1947 se přihlásil ke studiu na bohoslovecké fakultě Palackého univerzity v Olomouci, kde dokončil šest semestrů, než byla fakulta uzavřena.

Pak pracoval jako pomocný dělník na Plzeňsku (na stavbách bytů, v rudném průzkumu, na poštovní překládce).

Dva roky strávil ve vězení pro aktivní účast na nedovolených podnicích Katolické akce - byl odsouzen s celou skupinou Krajským soudem v Plzni roku 1954 (mezi nimi byl rovněž malíř František Šlégl, který pak během šedesátých let měl ve Kdyni zásadní podíl na vzniku a rozvoji objevné výtvarné techniky – aradekoru).

Další zatčení z politických důvodů následovalo v roce 1961, o rok později byl

z Valdic propuštěn na základě prezidentské amnestie.

Plně rehabilitován byl až v roce 1990.

V 60. letech pracoval v Plzni jako zaměstnanec Západočeského muzea a plzeňské pobočky Archeologického ústavu ČSAV.

V roce 1967 spolu s přítelem Fortunátem Tomanem založil a vedl Vlastivědné středisko pro Chválenice a okolí při okresním muzeu v Blovicích.

V letech 1968 - 1973 vyučoval na gymnáziích v Plasích a Rokycanech.

Po roce 1973 byl ze školní služby propuštěn pro své náboženské přesvědčení.

V roce 1974 znovu žádal o povolení studia bohosloví, ale neuspěl.

Až do svého pensionování v roce 1977 byl zaměstnán jako vrátný

v Dopravním závodě spojů.

Zemřel na zápal plic v janovské plicní léčebně.