*24. 3. 1919 MUDr. Jaromír Wolf – Vlk

– woodcrafter, zakládající člen kmene Wahpeton;

                          Ustavující sněm Kmene Wahpeton se uskutečnil 13. června 1936, J. Wolf byl

                          zvolen rádcem kmene Wahpeton.

                          výrazná postava českého woodcraftu i českého horolezectví.

                          Už jako člen chlapecké YMCA a účastník jejích táborů, které tehdy vedl Joe

                          First, přítel E. T. Setona, se seznámil s myšlenkou lesní moudrosti. Rozhodující

                          vliv na jeho cestu k woodcraftu i cestu životem mělo však studium na

                          pražském Akademickém gymnáziu. Stal se nadšeným obdivovatelem řecké

                          filosofie a vyznavačem jejího ideálu: dokonalosti těla i ducha. Již na starých

                          fotografiích z 30. let je vidět Vlkovu atletickou a asketickou postavu,

                          vyrovnanou vnitřně i se svým okolím.

                          Miloval přírodu a pobyt v ní a to ho přirozeně svádí dohromady se

                          spolužákem S. Křížem - Šípem, již tehdy členem Ligy čs. woodcrafterů.

                          S dalšími spolužáky a kamarády – C. Švehlou, M. Zoufalým, J. Rojíčkem,

                          K. Hromadou - se rozhodli založit woodcrafterský kmen Wahpeton, jehož

                          ustavující sněmovní oheň vzplanul 13. 6. 1936. Do vedení kmene byli zvoleni:

                          S. Kříž – Šíp – náčelník, C. Švehla – Bobr – ohnivec, J. Wolf – Vlk – rádce,

                          M. Zoufalý – Sova – písmák, J. Rojíček – Rorejs – hospodář, K. Hromada –

                          Kopčán – hlasatel. Každé léto a každou zimu jezdili tábořit na Walden 

                          v Nízkých Tatrách, který byl tehdy nejen centrem ligové woodcrafterské

                          činnosti v ČSR, ale specifickou duchovní školou, na jejíž absolvování se

                          nezapomíná.

                          Na podzim 1936 získal první orlí pera a o vánocích spolu s ostatními bouřlivě

                          prožil návštěvu E. T. Setona v Praze. Činnost kmene Wahpeton vrcholí v roce

                          1938 a v témže roce maturuje a začíná studovat na Lékařské fakultě

                          University Karlovy.

                          Stále pracoval na svém všestranném rozvoji a zaměření kamarádů převážné

                          na manuální dovednosti a indiánský kolorit mu přestalo vyhovovat. To bylo

                          jednou z příčin, proč v říjnu 1938 vystoupil z kmene Wahpeton a se

                          slovenskými woodcraftery, jejichž rodiny se po rozdělení republiky vrátily do

                          Prahy, založil nový Kmen Dakota. Vždy měl snahu poznávat a prožívat

                          woodcraft do větší hloubky a šířky.

                          Na počátku války se všichni pražští woodcrafteři opět sešli v jednom kruhu

                          a v roce 1941 vznikl Kmen pražských woodcrafterů, jehož aktivním členem

                          byl samozřejmě i Vlk. Kmen se po celou dobu války scházel ilegálně na

                          sněmech, konal obřady, jezdil na vodu, tábořil v týpích - hlavně na Královské

                          na Slapech a na Stvořidlech na Sázavě.

                          Kmen Dakota nezanikl ani v poválečné hektické době a na výročním sněmu

                          (3. 2. 1946) byl dokonce zvolen opět náčelníkem. Společná činnost byla však

                          již méně intenzivní a kmen se pomalu rozešel: členové odešli vést jiné kmeny

                          mladších hochů, pracovali v náčelnictvu LČSW (např. Vlk byl ve výboru pro

                          pocty), dohánějí studia, zakládají rodiny...

                          Po válce byl nejprve předsedou přípravného výboru Ligy československých

                          woodcrafterů (od 22. 5 1945), řádně byl zvolen předsedou 30. 9. 1945 na

                          valné hromadě spolku.

                          Obnovení činnosti LČSW bylo povoleno Ministerstvem vnitra 18. 6. 1946.

                          Ve dnech 1. - 3. 11. 1946 se konala valná hromada a sněm za účasti 44 členů

                          LČSW. Činnost odstupujícího náčelnictva byla kladně hodnocena. Z voleb

                          vzešlo nové náčelnictvo LČSW, již bez J. Wolfa.

                          Sněm 2. 11. 1946 mu udělil nejvyšší vyznamenání Ligy čs. woodcrafterů

                          Řád bisona za osobní statečnost.

                          Po dokončení studií (1948) pracoval v nemocnicích v Čáslavi, Děčíně a ÚVN

                          v Praze;

                          V letech 1949 - 1950 působil jako vedoucí horolezeckého oddílu Sokol Slavia

                          Děčín – Podmokly;

                          Od roku 1954 se pak už stále věnoval jako internista tělovýchovnému

                          lékařství.

                          Staří přátelé se s ním už nepotkávali v týpiových táborech, ale v horách,

                          kam mířil každou volnou chvíli, a zvláště na těch „nejtvrdších“ akcích.

                          Horám, horolezectví a vysokohorské turistice Vlk zcela propadl a to, že se

                          v letech 1958 - 1961 plavil po světových oceánech jako lodní lékař, byla jen

                          výjimka potvrzující pravidlo.

                          Odolal nátlaku KSČ, a přesto díky své odbornosti, slušnosti a serióznosti

                          stanul v čele Svazu horolezectví ČSTV; stal se též členem různých

                          mezinárodních horolezeckých společností.

                          A jenom díky jemu se tak mohla řada našich horolezců, jejichž kádrový profil

                          nebyl nikdy nejskvělejší, podívat do světových velehor. Bratr Vlk, i když se tak

                          rád toulal, nebyl však „osamělým vlkem“ - žil v harmonickém manželství

                          a své děti, syna a dceru, systematicky vedl k láskyplnému vztahu k přírodě.

                          Kolik hor a kopců prolezl a prochodil, už asi nikdo nespočítá, jako lékař se

                          zúčastnil např. horolezeckých expedicí do Hindúkuše, Pamíru a Himálaje

                          (1973 a 1976).

                          Protože byl skutečně všestranný, zanechal po sobě stovky článků

                          v novinách a časopisech, ve kterých čtenářům přibližoval svět hor, přírody

                          a prostého pobytu v přírodě. Zanechal po sobě i výborné knihy.

                          K několika fotografickým publikacím o světových velehorách napsal

                          průvodní text – Horolezecká zastavení (1988), Ostrovy v oblacích (1989).

                          Ve svých knihách Hindúkůš (1967), Řeka jménem Červánky (1975)

                          a Šivova velká noc (1979) kronikářsky důsledně, ale přitom velmi poutavě

                          zachytil průběh horolezeckých expedicí do Himálaje (výstup na Makalu),

                          jejich všední, slavné, ale i tragické okamžiky. Vlkův jazyk je mimořádně

                          vytříbený a poetický a prozrazuje nejen výborného pozorovatele

                          a psychologa, ale především moudrého člověka, který dokáže vidět krásu

                          věcí v jejich prostotě a přirozené podstatě, bez mámivých brýlí novodobé

                          civilizace.

                          Publikace pro skauty a woodcraftery – Oheň třením dřev (Hlasatel

                          Wahpetonu 6-1998), Potrava v divočině (Hlasatel Wahpetonu 1-1999),

                          Malování podzimu (2000) a Oheň třením dřev (2000); Šachmat (Latinské

                          texty z básní Horatia, Tibulla a z Nového zákona ze Zjevení sv. Jana upravili

                          J. Wolf a Gabriela Osvaldová)

                          /*Zlonice/