†30. 1. 1975 Josef Palivec – Sýc – pseudonymy a šifry: F. Ramiro (Život), Jan Marcel a Marcel Jean (obojí Kruh), J. P., p (Život)

– woodcrafter;

                          člen Kmene Synové Želvy v Příbrami, který založil P. Svoboda se svým

                          kamarádem V. Palivcem (starším bratrem Josefa);

                          básník, esejista, překladatel;

                         Jeho otec byl kočím u dvora zbirožského zámku na samotě Švabín. Látku

                          primy gymnázia se J. Palivec učil v břevnovském klášteře, kde bydlel jako

                          vokalista; gymnázium pak od roku 1899 studoval v Rokycanech a od 1904

                          v Plzni. V septimě však byl kvůli studentskému časopisu Hemeis, který zde

                          řídil, vyloučen a roku 1905 odešel do Prahy. Půl roku dělal písaře

                          J. Vrchlickému a na jeho přímluvu byl přijat na Akademické gymnázium.

                          Od roku 1906 místo studia pracoval postupně v redakcích listů Venkov,

                          Den a Tábor;

                          Od roku 1913 řídil v Berouně týdeník Kruh, poté opět v Praze redigoval

                          krátce obrázkový časopis Svět a odborný časopis Svět zvířat. Protože se

                          nehlásil k náhradním vojenským cvičením, byl při mobilizaci 1914

                          zaznamenán jako dezertér a poslán na frontu v Srbsku. Ještě téhož roku

                          byl těžce raněn a po více než ročním léčení pracoval od roku 1916

                          v pražské odbočce rakouské informační kanceláře Korburo

                          (tj. K. k. Korespondenz bureau, tajná úřední rozhodnutí přitom předával

             Národnímu výboru), od listopadu 1918 na tiskovém prezidiu ministerské

             rady.

             Po jednoletém externím studiu maturoval roku 1918 na vinohradském

             reálném gymnáziu a nechal se zapsat na pražskou Právnickou fakultu.

             V roce 1919 byl ministerstvem zahraničí vyslán nejprve do Ženevy (založil tu

             Úřad pro spolupráci se Společností národů) a pak až do roku 1930 pracoval

             v Paříži jako tajemník, legační rada a konečně první tajemník čs. vyslanectví,

             pečující o kulturní propagaci. V roce 1928 byl vyznamenán francouzským

             řádem Rytíře čestné legie. V Paříži se seznámil s ovdovělou spisovatelkou

             Helenou Čapkovou (1886 –1961), sestrou bratří Čapků, s níž se 1930 oženil

             (po rozvodu svého prvního manželství s francouzskou malířkou Stéphanií

             Guerzoniovou).

             Po návratu do Prahy zůstal zaměstnán ve vysokých funkcích na ministerstvu

             zahraničních věcí. 1934 získal na Universitě Karlově titul JUDr.

             Za okupace působil na ministerstvu školství, 1943 byl poslán na trvalou

             dovolenou.

             Od počátku okupace byl zapojen do protifašistického odboje v Ústředním

             vedení odboje domácího (ÚVOD), později spolupracoval s Přípravným

             revolučním národním výborem a byl členem skupiny Západ, v níž měl na

             starosti kontakty s komunistickým odbojem. V lednu 1945 byl uvězněn

             (až do konce války byl na Pankráci). Po osvobození pracoval opět na

             ministerstvu zahraničí, ale kvůli neshodám o svém pracovním zařazení se na

             čas uchýlil do pohraničí, na tvrz Brložec, kterou vlastnil od konce první

             republiky, a jako předseda Národního výboru ve stejnojmenné osadě měl na

             starosti její osídlování. V roce 1948 byl dán do výslužby.

             Poté, co odeslal do zahraničí několik zpráv o poměrech v československých

             věznicích, byl v prosinci 1949 zatčen a roku 1951 odsouzen na 20 let. V roce

             1954 mu byl trest snížen na polovinu. Vězněn byl v Praze, na Borech (1951–

             1952), na Mírově (do roku 1956) a v Ilavě. Od června 1958 do ledna 1959

             ležel v pankrácké vězeňské nemocnici. V témže roce byl propuštěn.

             Žil v Praze. V roce 1969 byl rehabilitován, roku 1971 byl osvobozující

             rozsudek opět zrušen.

                          Publikoval v periodikách: Národní obzor (prózy, zde debut 1907), Kruh

                          (Beroun, 1913, též anonymně; pod pseud. Jan Marcel zde na pokrač. překlad

                          B. Moliere: Sganarelle), Lumír, Kvart, Literární rozhledy, Plán, Lidové noviny,

   Život, Ranní noviny, Kytice, Host do domu, Plamen, Kritický měsíčník a v  

                          pařížských časopisech Signal, La Revue Européene, La Revue Nouvelle aj.

                          Od ledna do srpna 1913 redigoval časopis Kruh. Svobodomyslný týdeník

                          Berounska, Hořovicka a Křivoklátska. Je zastoupen v samizdatovém sborníku

                          Tempo 1 (1968) a v antologii Básníci a samotáři (1984, edd. O. Fibich,

                          Rožmberská růže, 1982).

                          Před první světovou válkou uveřejnil časopisecky dvě drobné povídky.

                          Koncem 20. let přeložil pro francouzské literární revue nejprve řadu

                          básní Jiřího Wolkra a pak práce dalších českých i slovenských moderních

                          básníků a prozaiků. Zároveň začal, za konzultací s autorem, s mnohaletou

                          prací na překladech Paula Valéryho (později přeložil básně jiných                        

                          francouzských autorů, a také Coleridge a Góngory); dbal na uchování

                          složitě komponované výstavby básní, jejich výrazného pravidelného rytmu

                          i hudebnosti. Nejen tyto rysy Valéryho poezie, ale také vznosný alexandrín

                          a jednotlivé motivy spolu s celkovým charakterem klasicistní záměrnosti

                          a odtažitosti se pak promítly i do jeho vlastní poezie, která vznikala za

                          okupace a chtěla z trýzně „svit krásna vykřísnout“.

                          Lyrickoepická báseň Pečetní prsten, tvořící také téma a kompozici: obě jsou

                          monologem hrdinky, která v souznění s proměnami noční oblohy vybojovává

                          svůj vnitřní zápas a která se v nejednoznačném významovém vyznění stává

                          alegorií Země a místy vlasti. Kosmickou perspektivou v kontextu temné noci

                          navazuje také na máchovskou tradici, ale zatímco Máj je rozeklán

                          dramatickými váry, Pečetní prsten v melodicky splývavém ladění tragiku

                          harmonizuje. Do dobového kontextu míří prostřednictvím jinotajů a symbolů

                          své úzkosti a naděje zvláště ve skladbě Naslouchání.

                          Jeho poezie vytváří svébytnou, ornamentálně stylizovanou, slovně

                          (např. v novotvarech vzniklých substantivizací adjektiv a adverbií,

                          ve složených slovech a častém užívání obrozenecké slovní zásoby) a bohatě

                          eufonickou jazykovou strukturu. Několika pozdějšími krátkými básněmi je

                          provázen soubor esejů Poezie stále budoucí; autor se v něm vyznává ze své

                          dvojí celoživotní víry, v národ a v poezii, přičemž střídá zasvěcené teoretické

                          úvahy se vzpomínkami na odboj za okupace a na přátele básníky.

                          V lapidárních charakteristikách především tvorby J.  Seiferta, F. Halase

                          a V. Holana a v básnicky laděných sentencích proniká k tajemství poezie

                          objasňováním magické moci slova.

                          Bibliografie - beletrie: Pečetní prsten (B 1941); Naslouchání (B 1942);

                          Síta (BB 1943, obsahuje: obě předchozí básně + báseň Spáč, báseň

                          Naslouchání je přejmenována na Tesknění); Poezie stále budoucí

                          (EE 1969); Strach jsem měl, ale nebál jsem se (vzpomínka, 1992,

                          in Hlasy 6, ed. L. Kundera).

                          Výbor: Via dolorosa (výbor z poezie Z. Rotrekla, V. Renče a J. P., Toronto

                          1977; 1990, ed. A. Kratochvil).

                          Souborné vydání: Básně, eseje, překlady (1993, ed. J. Rambousek);

                          Prózy, listy z vězení, pozdravy přátel (1996, obsahuje též nepublikované

                          literární a vzpomínkové texty, dopisy z vězení manželce a dokumenty

                          z doby procesu a z Palivcova věznění, vzpomínky literárních přátel

                          a jejich texty adresované Josefu Palivcovi, ed. J. Rambousek).

                          Překlady: P. Valéry: Hřbitov u moře (bibliofilie, 1928) + Had (bibliofilie,

                          1929) + Jitřenka (bibliofilie, 1930) + Pythia (bibliofilie, 1931) + Kouzla

                          (1933) + Mladá Parka (bibliofilie, 1937, čtenářské vyd. 1938) + Básně

                          (1966, též ed.); Doumergue nad Barthouovou rakví... (1934);

                          S. T. Coleridge: Píseň o starém námořníku (1949).

                          Příspěvky ve sbornících: Anthologie de la poésie tchèque (Paříž 1930);

                          Křik Koruny české (1947); Kunštátské akordy (1966); Muži a válka (1966);

                          Sto moderních básníků (1967).