†30. 12. 1989 RNDr. Viktor Palivec – Ilčík –Bi-nai – Světlá stopa (pseudonymy – A. P. Cevil, Kamil Brych, Pavel Vik)

– první studentské literární pokusy a vstup na

                           Podbrdskou kulturní scénu. Malý Viktor (tehdy s přezdívkou Ilčík) měl štěstí,

                           že se v deseti letech se svým bratrem Josefem Palivcem - Sýcem dostal do

                           družiny PhDr. J. Hořejšího, kterého pak vystřídal F. Kupka - Jánošík (Jánoš).

                           Pod jeho vedením absolvoval první tábory v Údolí mlh u Zavadilky na březích

                           Vltavy. Později, v první polovině 20. let, to už existovala Liga lesní moudrosti,

                           založili chlapci kmen Synové Želvy (Příbram) a V. Palivec (chlapci mu tehdy

                           říkali Bi-nai) se stal nejprve náčelníkem družiny a později celého kmene. Pod

                           jeho vedením dosahuje kmen v polovině 20. let vrcholu činnosti, jak o tom

                           svědčí pravidelné tábory, množství udělených orlích per, vydávání

                           kmenového časopisu Lov, atd.

V letech 1924 - 1927 se v ligovém časopise Vatra objevují články V. Palivce

z nichž nejvýznamnější je „Vigilie* (březen 1926). Po absolvování vigilií,

které popisuje v článku, dostává nové lesní jméno Světlá stopa. Na podzim

1927 odchází z Příbrami do Prahy, kde začíná studovat na universitě

přírodní vědy, filosofii, historii a knihovnictví (později získává titul RNDr.).

V Praze také začíná hned spolupracovat s ústředím LLM - v říjnu je         

kooptován do náčelnictva jako písmák a jednatel.

Ze svých funkcí odchází v květnu 1928 (důvod: studijní zaneprázdnění?)

a nadále se již aktivní práce v Lize nezúčastňuje. V roce 1936 si však nenechá       

ujít Setonovu návštěvu v Praze, o které napsal delší článek do Národní

Politiky (1. 1. 1937).

Básník - knihy  - Vyzvání (1928, básně) a Souhvězdí (1930, básně).

Po válce opět vstupuje do obnovené Ligy československých woodcrafterů.

Svůj vážný zájem o dějiny lékařství a antropologii uplatnil ve funkci ředitele Ústřední lékařské knihovny, kterou vykonával 13 let, zároveň působil též jako správce Lékařského musea. Byl v dlouholetém písemném styku se známým česko-americkým antropologem Alešem Hrdličkou.

Vědecký pracovník Národní knihovny v Praze. V 50. letech začal publikovat své první odborné práce, svůj zájem obrací i k tehdy opomíjené heraldice. Na tomto poli přispěl V. Palivec příručkami Heraldická abeceda a Heraldická symbolika, vyhledávaná je i jeho příručka pro genealogii (rodopisnou praxí).

Jeho dalším, z tvůrčího hlediska nejvýznamnějším působištěm byl Beroun, kam se po válce s rodinou přestěhoval. Pracoval zde 10 let jako ředitel Městské knihovny a také jako kronikář i vedoucí archivu a musea. Berounu

i jeho okolí, Křivoklátsku i celému Podbrdsku je zasvěcena většina jeho literární tvorby z té doby. Badatel a spisovatel – Literární místopis Berounska (1957), Literární místopis Příbramska (1958), Křivoklátsko (1986). Je autorem několika průvodců a textů k obrazovým publikacím, ale nejznámější jsou především jeho soubory pověstí, které převyprávěl a „dovyprávěl" a tak zpřístupnil (nejen) mládeži: Pověstí Zlatého koně (pověsti, které se váží k oblasti Koněpruských jeskyní; 1964), Pověsti karlštejnského podhradí (1970), Křivoklátské pověsti (1971), Bójské pověstí (variace na torza zkazek a archeologických nálezů ze středních Čech; 1976). Jeho knížky, jež nezapřou básníka, se opírají o důkladnou faktografickou znalost tématiky.

Na začátku 60. let se opět vrací do Prahy, kde působí až do roku 1970

ve Státní knihovně. Věnuje se zejména bibliografií, vrcholí jeho odborná

i beletristická činnost (literární historie jistě jednou neopomene ani jeho básnickou tvorbu). Knihy se vůbec staly jeho osudem. Ne náhodou nazval

své paměti „Mezi knihami a lidmi* (jeho poslední práce, bohužel jíž nevyšla tiskem). Když je na konci 60. let obnoven Junák, dává mu do služeb své schopností a pracuje v historické komisi. Zároveň pracuje na rozsáhlé Junácké bibliografií (1987, samizdat), dílu, které nemá u nás obdoby. Podchytil v ní 1350 titulů českých a slovenských knih z oborů skauting, woodcraft, tramping, tábornictví, turistika, ruční práce, cestopisy, junácká beletrie apod.

Stále se vracel do svého milovaného kraje, kde měl chatu nedaleko keltského hradiště u Stradonic nad Berounkou. Protože byl člověkem, který nechce jenom brát, ale i dávat, cítil vůči tomuto kraji stále svůj dluh. Pokusil se ho splatit knihou Hájemství zelené (Výpravy do krajin tiché radosti a krásy, 1981). V roce 1984 vydává díky přátelům v Berouně medailon Prokop Koudela - medailon k nedožitým osmdesátinám pokrokového berounského učitele (1984), v němž veřejnosti připomíná po M. Seifertovi druhou nejvýznamnější osobnost kolébky českého woodcraftu.

                           redaktor časopisu Forum;