* 4. 1. 1873 Miloš Maixner

– narodil se v Praze jako potomek známé hořické větve

                        výtvarníků: otec Petr Maixner (1831-1884) byl malíř a restaurátor, výtvarníky

                        byli též jeho strýcové Karel a Čeněk a bratranec Jaroslav (sochař). Odtud

                        pocházejí nejen jeho vlastní sklony k umělecké činnosti, ale pravděpodobně

                        i zájem o duchovní nauky.

          Vzhledem k rodinné tradici byl od dětství připravován k umělecké dráze.

          Po absolvování gymnázia (1888) studoval na Akademii výtvarných umění

          v Praze u prof. F. Sequense náboženskou a dějinnou malbu. Zde se skamarádil

          s jiným studentem, Františkem Kupkou (1871-1957), který se později stal 

          jedním ze zakladatelů moderního abstraktního malířství a dnes je

          pravděpodobně nejuznávanějším českým malířem v zahraničí. Na jeho pozvání  

          přijel do Vídně, aby se zde v letech 1894 - 1995 dále vzdělával u výstředního

          německého umělce, filozofa a sociálního reformátora Karla Wilhelma

          Diefenbacha (1851 - 1913), který byl mimořádná charismatická osobnost,

          dnes bývá s nadsázkou označován za prvního hippie. Maixner, na rozdíl od

          Kupky, patřil k Diefenbachovým oddaným stoupencům, oba společně

          namalovali velký  alegorický obraz Úděl génia vystavený v roce 1895 ve Vídni.

                        Po návratu do Čech se Maixner vydal na dráhu pedagogickou, přičemž mimo 

                        jiné věnoval pozornost novým trendům při výuce kreslení a malby ve školství

                        a za tím účelem podnikl několik studijních cest do zahraničí. V roce 1910 složil

                        státní zkoušku pro učitele kreslení od ruky a pak pracoval na sestavení

                        příručky pro středoškolské učitele kreslení (ovšem nevíme, zda vyšla).

                        Každopádně jedním z předmětů, které jako středoškolský profesor učil, bylo

                        i kreslení.

                        V letech 1910 -1912 patřil k členům Uměleckého sdružení Sursum, které

                        sdružovalo duchovně zaměřené umělce a literáty jako byli Váchal, Konůpek,

                        Kobliha ad. Dochovalo se několik obrazů z jeho berounského období.

                        M. Maixner žil celý život v harmonickém manželství s manželkou Boženou,

                        rozenou Čechovou (sňatek v r. 1902), se kterou měl tři děti: Miloše (nar. 1903),

                        Boženu (1904) a Jaromíra (1908).

                        Od roku 1896 vyučoval Maixner postupně na několika gymnáziích (Plzeň,

                        Třebíč) a reálkách (Praha 4 - Žižkov). Je zajímavé, že byl nezvykle dlouhou

                        dobu pouhým suplentem a až v roce 1910 nabyl učitelské způsobilosti.

                        Počátkem školního roku 1911 - 1912 nastoupil na gymnázium v Berouně,

                        kde učil kreslení, krasopis, matematiku a němčinu. Podle výročních zpráv

                        gymnázia však v letech 1915 - 1918  neučil, protože měl „dovolenou za účelem

                        nemoci“ (?).Ve školním roce 1918 - 1919 zde začíná opět učit, ale již od

                        1. 12. 1918 má nejprve dovolenou „z důvodů literárních“ (viz dále) a 1. 4. 1919

                        opouští školu definitivně, protože je jmenován tajemníkem na ministerstvu

                        národní obrany.

                        Během působení na berounském gymnáziu byl údajně i jednatelem Ústřední

                        matice školské.

          Během prvního roku působení na berounském gymnáziu se názorově sbližuje

          s mladším kolegou M. Seifertem – snaha o povznesení člověka i celé společnosti

          skrze sociální reformy, význam přírody pro výchovu člověka apod., to byla    

          nepochybně hlavní diskutovaná témata. Seifert již má za sebou první pokusy

          s organizováním skupiny hochů jako junácké družiny a od září 1912 získává

          důležitou posilu, když se vedení této družiny ujímá i Maixner. Oba navazují

          kontakt s českým průkopníkem junáctví A. B. Svojsíkem, studují základní

          Baden-Powelův spis Scouting for Boys a počátkem roku 1913 si objednávají

          z ciziny knihy E. T. Setona. V květnu 1913 pak spolu vydávají Kapesní knížku   

          českých junáků, praktickou stručnou příručku, ve které se vyznávají: „Co se

          nás týče, hledíme jako k pravému iniciátoru skautství k E. T. Setonovi,

          americkému zakladateli skautských čet... A můžeme i říci, že americký skaut

          jest svobodnější, ryzejší, přirozenější. Američtí „Woodcraft Indians“ ... jsou

          přitažlivější nám svou láskou k přírodě...“. M. Maixner je autorem především

          praktické části příručky.

                       Vklad M. Maixnera byl klíčový především v jeho praktickém přístupu

                       a manuální zručnosti. Zatímco M. Seifert byl spíše teoretik, výroba týpí, luků,

                       štítů a dalšího tábornického vybavení se tehdy uskutečnila asi jen díky

                       M. Maixnerovi, který do všeho, díky svému kreslířskému umu, také vkládal

                       specifickou malebnost a byl též autorem kmenového znaku (z kroniky Dětí

                       Živěny: „...Nejvíc práce má prof. Maixner, který vše pěkně dovede zhotovit...

                       Tu vznikla při malování štítů prof. Maixnerovi myšlenka, aby naším kmenovým

                       znakem byla ohnivá země se zelenými paprsky – symbol moci a užitku. Kromě

                       toho jsme si na něj namalovali svastiku, a totem každý svůj vlastní...“).

          V průběhu první světové války nemáme o Maixnerových aktivitách u Dětí 

          Živěny žádné zprávy, snad se stáhl v tomto období do ústraní kvůli zmíněné

          nemoci. Jeho druhý vrchol zájmu a angažování se datuje do let 1918 - 1919:

          „Po převratu utvořeno péčí prof. Maixnera, Müllera, Seiferta a řady jiných

          pracovníků skautských středisko československého skautingu „Děti Svobody“,

          jež si vytklo za úkol uplatniti u nás výchovné cíle Setonovy na základě českého

          typu člověka přírodou kdysi odchovaného... Do Dětí Svobody vstoupily všecky

          tehdejší organisace na podkladě národním u nás vzniklé (Děti Živěny,

          Psohlavci, Děti Žižkovy aj.)...“. Maixner zastával funkci stařešiny (starosty).

                       Děti Svobody měly být protiváhou spolku „Junák – český skaut“ vedeného

A.       B. Svojsíkem, nicméně v samostatné republice sílily hlasy volající po

jednotné junácké organizaci. K sjednocení v červnu 1919 skutečně došlo, když byl založen „Svaz junáků – skautů RČS“ (M. Maixner byl členem výboru ve funkci náměstka pro obor výchovný), tato jednota ale měla jepičí život – již po prázdninách téhož roku Děti Svobody ze svazu vystupují a celá řada vůdců, včetně Maixnera, se přestává v junáctví angažovat, protože je znechucena řadou osobních sporů, bojem o vedoucí funkce a intrikařením.

                       Za zmínku ještě stojí, že když po skončení války mezinárodní YMCA nabídla

                       své služby československé vládě a vláda tuto nabídka vděčně přijala,

                       prostředníkem mezi ministerstvem národní obrany a dr. Irwingem

                       D. Kimballem (ředitelem YMCA pro ČSR) byl jmenován právě M. Maixner.

          Odkaz M. Maixnera lze nahlížet z mnoha rovin, korespondujících s jeho

           mnohostrannými aktivitami. Omezíme-li se na jeho vklad českému

           woodcraftu, můžeme za klíčové impulsy pro jeho počátky označit tyto:

-          důraz na národní ráz hnutí a jeho mravní stránku,

-          důraz na praktickou stránku („myslící ruku“), kterou nebyl schopen málo praktický M. Seifert plně realizovat, důležitý duchovní impuls hnutí.

           Ne že by se M. Seifert před setkáním s M. Maixnerem o duchovní věci

           nezajímal, ale znalosti a rozhled staršího kolegy mu v tomto směru musely

           imponovat. Už proto, že zatímco Seifert zůstává po celý život věčným

           duchovním hledačem, Maixner učinil na své duchovní cestě značný pokrok.

           Překvapí nás některé společné rysy jejich osudu, dané silami Zvěrokruhu

            – oba tvrdohlaví kozorozi, kteří nesnášeli nespravedlnost, a veškeré konání

           se jim prolínalo s etikou, šli neúnavně za svým ideálem, což jednomu vyneslo

           předčasné penzionování ve dvaapadesáti letech, druhému dokonce již ve

           čtyřiceti šesti.

                        Dochovaly se (zřejmě) jen dvě fotografie Miloše Maixnera: jedna byla svatební

                        nebo krátce po svatbě, druhá z žádosti o cestovní pas. Oběma se asi nemohl

                        vyhnout, ale je o něm známo, že se nerad fotografoval, protože říkal, že lidé

                        by druhého člověka měli mít v srdci, ne před očima. Dochoval se však jeho

                        malířský autoportrét, může mu na něm být tak okolo čtyřiceti let čili byl

                        malován více než 20 let před smrtí. Obraz je nicméně záměrně a symbolicky

                        nedokončen, protože nám má připomínat, že ať se snažíme v životě sebevíce,

                        když odcházíme z tohoto světa, nemáme nikdy hotovo...