Eržika - Slepičková - Pavla - Pavlís

Stál nehybně za parabolou satelitu, v jejímž středu zela vyvrtaná dírka poskytující slušný výhled na zahradu sousedního pozemku. Snažil se skrz malý otvor zaostřit na pobíhající postavy a dýchal co nejmělčeji, aby přes svůj vlastní dech dokázal zachytit co nejvíce útržků jejich vzrušené debaty. Věděl to. Věděl, že se dřív nebo později něco stane. Vždycky s nima byly problémy, takže si stačilo jen počkat a pak to nahlásit. A teď se konečně dočkal.  Teď se jich konečně může zbavit.  Vrátil se do chaty a na displeji svého telefonu pečlivě vyťukal číslo 158...

Uprostřed šedé magnetické tabule visela fotka. Vlastně jen její část – jak jemně roztřepené okraje na pravé straně napovídaly, bývalá majitelka ji zřejmě dobrovolně roztrhla na dvě poloviny. Z roztřepeného okraje trčela bezprizorní ruka porostlá černými chlupy a objímala snědou dívku kouřící cigaretu. Přes prsa se jí táhnul stříbrný nápis SEXY, který ale bohužel nekorespondoval s dívčiným obličejem. Tmavé vypouklé oči soupeřily o pozornost s hustým strostlým obočím a lze jen těžkou soudit, zda by její trvale vyvalený výraz zmírnilo rozpuštění vlasů z přísně staženého culíku na temeni hlavy. Ze rtů namalovaných výraznou rtěnkou sladěnou do stejného odstínu se sexy tričkem se linul sotva znatelný proužek kouře. Už na první pohled to nebyla dívka, kterou by hledal...a to ani po vesnické zábavě se značným počtem vypitých piv. Jenže on musel...

Vrátil se na terasu chaty na své pozorovací místo. Postavy na  sousedním pozemku zmateně pobíhaly po zahradě a odnášely  do chaty narychlo všechny věci. Vypadalo to, jako by je někdo upozornil na to, že je prásknul. Narychlo se zbavují důkazů a uklízejí stopy. Krátce se rozhlédl po okolí, zde někde nezachytí pohyb, ale nic nezahlédl. Žádný další svědek nablízku, bylo to jen a jen na něm.

Antonín Procházka držel hlavu v dlaních a snažil se chvíli na nic nemyslet. Neměl rád pondělí a zvlášť ne taková, když si nestihl dát doma kafe. Teď seděl s kouřícím turkem u stolu a díval se na fotku, kterou sundal z tabule. Vůbec nepochyboval o důvodu jejího neobvyklého formátu. Stejně  zprzněné fotografie nacházel na nástěnce svých dvou pubertálních dcer, které si odžívaly své první pošetilé lásky. Po dvou týdnech oblizování se ve školních šatnách to skončilo a chlapec by okamžitě odstřihnut  nejen z dívčího srdce, ale i z fotografie. Kde to nešlo, tam byl jeho obličej nemilosrdně rozpíchán kružíkem či vyškrábán žiletkou. Stejnou žiletkou, jakou si on odškrabával mínusová znaménka za známkami v žákovské knížce. Rodiče mu na to nikdy nepřišli.

Policajti by na tohle nikdy nepřišli, bylo tu dost zašitý a dneska už tyhle individua nikdo nesledoval. To nebylo jako tehdy. Tehdy by si na ně někde počkali a sbalili je dřív, než stihli ve vsi podříznout ukradenou slepici...a  nebo nedej bože i opilou holku. Narychlo listoval v poznámkách naškrábaných tužkou v notýsku, který nosil stále v náprsní kapse své vesty. V duchu už si připravoval svůj proslov, shrnoval všechny argumenty a seznam toho, co by se proti nim dalo použít. Konečně tady bude jednou provždy klid a celá ta jejich slavná osada půjde do řiti.

„Tondo, slyšel jsi? Dostali jsme echo na Kurejovou,“ poplácal  po zádech zamyšleného Antonína Procházku právě příchozí kolega. Než stihl vzhlédnout a utrousit nějakou zasvěcenou poznámku, kolega se sehnul nad fotografii položenou na stole. „To je vona?“ píchnul do fotky prstem. „Tak tu bych snad radši ani nehledal, ne?“ utrousil nad majitelkou sexy trička a uchechnul se. Tonda se jen trpce usmál a pomyslel si, že na tohle jeden brufen rozhodně stačit nebude.

„.....no a uplně se tady vožrali jako dobytci zase. Mlátili do kytar celou noc a vona, vona tady byla taky. Ta co ste jí inzerovali v Kriminální ústředně.  Ženskejch tu teda bylo víc, ale těm neříkaj pravým jménem, používají ty svoje přezdívky, ale jí jménem říkali. Řvali mi tady pod voknama, že je jejich černá láska a že už se nemůžou dočkat až jí, no jako víte co, že jo? Vůbec jsem z toho nemohl usnout. No ale pak se muselo něco stát, protože běhali po zahradě a volali jí, ale nemohli ji najít. Viděl jsem jenom baterky po zahradě, jak ji hledali a pak, pak když zjistili, že je mrtvá, tak bylo dlouho ticho a pak se někdo zeptal, co budou dělat. No a pak, pak jsem je viděl, jak nesou lana, krumpáč a sekeru...bydlím, hned vedle, tak jsem to všechno moc dobře slyšel. No a pak říkali, že to nejde, že se na to vyserou a že jí tam nechaj, že je to jedno. Že mají ještě jiný....no asi ženský, že jo, co jinýho taky? Sou to prasata starý. A že když teď bude pršet, tak se to vyřeší samo...no to je jasný! Čekají, že to teď po nich spláchne všechny stopy a že....“.

Hlavní vyšetřovatel Antonín Procházka zmáčkl tlačítko STOP a zastavil proud slov valící se z reproduktoru do kanceláře. Záznam příchozího hovoru souvisel patrně s fotografií, která už opět visela na magnetické tabuli. Do dnešního rána neměli o pohřešované  Eržice Kurejové žádné informace, které by mohly napovědět, kde se nachází a proč se své rodině už dva týdny neozvala. A pak najednou tohle.

„Jedeme to prověřit. Potřebuju dvě auta, klukům ze zajišťování stop už jsem volal, “ zhoupl se na židli Procházka a vstal. „Protože to je mimo cestu, dost úzký údolí a včera odpoledne začalo pršet, bude to docela rallye, možná bude potřeba někde zatlačit, jestli zapadneme,“dodal a podíval se významně na boty členů svého týmu.  Semišky, mokasíny, sálovky a adidasky, které měly dobu své největší bělosti už dávno za sebou. „A ještě něco...vedení vyšetřování musí převzít někdo z vás...protože... já ty obviněný osobně znám.“

„To snad není pravda“ hysterčil ženský zadek v hnědých teplákách uprostřed záhonu pošlapaných kytek a snažil se napravit škody. „Prosím tě, Fany, neblázni, vony se zase vzpamatujou, můžem se zastavit odpoledne v Obi a já ti zaplatím nějaký nový kytky a pak ti s nima pomůžu.“  Fany se zvedla, otřela si rukávem zpocené čelo a zamávala šerifovi místní osady před očima zabahněnou motyčkou: „Milej zlatej, ještě jednou tady ti tví kamarádi provedou něco podobnýho a už ti nepomůže nikdo, jasný? Pánbůh Tě ochraňuj, jestli se bude něco podobnýho vopakovat!“ A pak si zase klekla to těch pošlapanejch kytek. A právě tehdy, když už si šerif místní Osady Havranů myslel, že má to nejhorší za sebou, zastavila na příjezdové cestě za jejich chatou dvě auta s modrým pruhem „Pomáhat a chránit“.

Za parabolou zažloutlého satelitu zavrzala podlaha a ve zrezlé dírce ve středu talíře se objevilo lidské oko. Dýchal co nejmělčeji, aby zaslechl co nejvíce útržků z hovoru odehrávajícím se na sousedním pozemku, ale východní vítr tentokrát odnášel konverzaci směrem k lesu, takže neměl šanci zaslechnout nic z toho, na co se tolik těšil.

Už podle Tondovo výrazu pochopil, že tohle nebude zrovna den, na který bude vzpomínat rád. Ještě než otevřel pusu a pozdravil, představil mu Tonda nadporučíka Vejvodu, který prý povede vyšetřování. Ten se hned ujal slova a vytáhl z náprsní kapsy fotografii.  Než stihl šerif zaostřit na písmena na růžovém tričku, postřehl v zorném poli svého pravého oka stín motyčky. „Ne, tak tuhle jsme tu fakt neviděli. Nic se nám neztratilo a do chaty se nám už dva roky nikdo nevloupal....vod tý doby, co tady máme za souseda estébáka, tak se sem zloději bojej, víte?“ uštěpačně prohodila Fany nad fotografií  a ukázala policajtům záda. Chuděra považovala věc za vyřízenou.  „A co nám k tomu řeknete vy?“ otázal se Vejvoda šerifa. Fany zarazila svůj houpavý krok a otočila se. Šerif nechápavě zamrkal a otočil se na Tondu, kamaráda ze spřátelené osady Minessota. Ten však zachovával výraz pokerového hráče. „Má černá lásko...,“ zkusil to s nápovědou nadporučík. Fany sebou trhla a klouby na prstech ruky svírající motyčku jí zbělely.

Nervózně přešlápl ve svém úkrytu. Oko, ostřící dlouho skrz malý otvor slzelo a atritická kolena ho začínala pomalu bolet. Čekal rychlou akci, ale krom jednoho policisty s kotoučem policejní pásky v podpaží pochodujícím po zahradě, zmizeli všichni ostatní dovnitř chaty a byli tam už nejmíň hodinu. Začínal v něm bublat vztek nad neschopností dnešních strážců zákona. To by se za jeho aktivní služby nikdy nemohlo stát. Zamyslel se nad tím, jestli jim náhodou neopomenul sdělit nějakou důležitou informaci, ale nebylo mu dovoleno myšlenku dotáhnout do konce. Přerušil ji výbuch...

....výbuch, doslova exploze...smíchu, která vystřelila i přes zavřené okenice a rozezněla parabolu satelitu jako rozeznívá hráč na bicí své činely. Jasně slyšel vícehlasý chlapský chechot a mečivý smích sousedovo ženy. Zmateně zamrkal a zjistil, že ho najednou nesnesitelně začala bolet hlava.

Vrchní vyšetřovatel Antonín Procházka seděl nad vyšetřovacím spisem a mnul si zamyšleně kořen nosu. Pohrával si s myšlenkou uvést jako spolupachatele v případu „Kurejová“ Davida Staňka z Třebonic, protože i on nesl svůj podíl odpovědnosti za Eržiku, jejíž tělo už v údolí Havranů pochopitelně nenašli. Celonoční déšť ji vyplavil z betonové skruže, co odvádí potok ze zahrady šerifa osady do Staré řeky a ona teď tiše splývala na tmavé noční hladině. Bůhví, kde je jí konec...

...bylo krásné slunné ráno a v ohbí Berounky, se objevily první plastové lodě. Halekání podnapilých vodáků bylo slyšet až do údolí Havranů. Slečna v první lodi právě odložila vrchní díl plavek, když do lodi na přídi něco narazilo. Udiveně vzhlédla a otočila se dozadu. Pohotový kormidelník sáhl do vody a vytáhl hnědou plastovou láhev s obrazem cikánské dívky. Měla stejně holé prsy jako jeho háček na lodi. „Klucí, koukejte, co sme chytili,“ zvedl láhev do výšky a otočil se na lodě za sebou. „Co to jé, volé?“ ozvalo se z druhé lodi. Položil pádlo do lodi, aby narovnal zpola odlepenou etiketu a mohl přečíst bílý nápis pod obrázkem. „Tmavá sedmnáctka Eržika, Staňkův rukodělný pivovar,“ zahlásil dozadu. „A dokonec ještě v záruce a taky parádně vychlazená!“ zajásal nad nečekaných objevem, co jim donesla řeka.

Aby taky nebyla vychlazená...když jí od pátku chladili v potoce Osady Havranů, dokud jí zvýšená hladina vody neodnesla do skruže pod chatou, odkud ji zaboha nemohli dostat. A že to zkoušeli  různý udělátkama, dokonce přivázali krumpáč na dlouhou lať a šerif s tím vlezl v holínkách a s čelovkou do ústí roury, ale nedosáhl na ní. Nebyla jim holt souzená. Eržika, ta mrcha jedna nevěrná...