Na vodě s tchýní - Radek Kottner - Kačer

Na vodě s tchýní

"Máš ještě loď?" zeptal jsem se Vorvaně, když jsem k němu přijel na ohlášenou návštěvu.

"Mám. Pěstuju v ní zeleninu."

"Tak jí vytrhej. O víkendu se svezeme!"

"Co to plácáš? Jak svezeme?" zasmál se Vorvaň a zapálil si cigaretu.

"Víš, umřela mi tchýně a bylo to její poslední přání."

"Abych jel s tebou na vodu?"

"To přesně ne, ale abych jel na vodu s ní."

"S kým?"

"No s tchýní přece. Teda s jejím popelem. Tebe potřebuju, abys jel s mojí manželkou."

„A proč nejedeš jen s tchýní? Nebo teda s jejími nedopalky?“ dodal po chvilce a pobaveně si v prstech rotoval cigáro sem tam.

„Žabka podle přání má jet taky.“

"Myslíš, že bude dost vody?" mrknul smutně do lodi na zeleninu Vorvaň.

"Jo, Vltavu udržujou sjízdnou furt. A netvař se sklesle, tchýně byla bohatá a slíbila bombastické trampské poděkování, když její poslední přání splníme!"

Smýkali jsme naložený laminátky po orosený trávě k řece. Vorvaň s Žabkou táhli loď, která voněla po celeru a hlíně, já táhnul plavidlo s urnou, co na mě působila jako dělostřeleckej granát. Naštěstí ale byla urna s mojí tchýní pěkně schovaná v barelu, abych na ní neviděl.

„Tak nasedat, čeká nás dlouhá cesta,” popoháněl jsem Žabku s Vorvaněm, když už jsem seděl na vodě.

„Miláčku, jsem ráda, že jsi tak hrr do splnění přání mé maminky, ale nachystal ses špatně,” snažila se mě usadit moje Žabka.¨

„Něco jsem zapomněl?” nechápal jsem.

„Ne, ale maminka si přála mít tě na háčku.”

„Tak když si to přála maminka, tak ať si kormidluje! Jsem zvědavej, jak takhle dojedeme až na Orlík!”

„Neboj, vzadu si přála být jenom na Hlubokou, pak už je to jen volej.”

„Děkuju, to jsi mě uklidnila,” odvrátil jsem hlavu k řece a plácnul si pádlem silně do vody.

Když jsme odrazili od břehu, začalo samozřejmě tóčo. Pádloval jsem střídavě na obou stranách, ale že bych někam aspoň směřoval, se nedalo říct. Naštěstí to všudypřítomné vodácké náplavě na plasťácích nepřišlo divný. Točili se podobně jako já, i když osazení plastových plavidel měli většinou standardní: vpředu holka, vzadu kluk.

Žabka se pochechtávala a popichovala mě: „Vidíš, jak je to na háčku těžký?“

„Mě to takhle nebaví, pojďme soulodit,” navrhnul jsem a Vorvaň nebyl evidentně vůbec proti. Chytil mě za bort a očima mlsavě loudil alkoholovou odměnu. Tu samozřejmě dostal, a dokonce z cínového nádobí. Žabka totiž na tuhle pietní vodu nevzala ešusy, ale celý cínový servis. Sunuli jsme se v záplavě lodí pomalu řekou dolů. Z jedné souběžné bárky řvalo rádio: „Zježená vlna radiožurnálu. Na všech tocích WW I i ZW se tvoří kolony. Na našem hlavním toku mezi Větřním a Českým Krumlovem očekávejte zdržení 60 minut.”

„To je hustý, to jsem mohl jet po D1 do Brna a zážitky jsem mohl mít stejný - kdybych si teda místo papírovýho kelímku na kafe vzal cínový pohár. A nemusel bych vyškubat mojí nedozrálou bio zeleninu!” rozčílil se Vorvaň a zrušil souloď.

Bimcal jsem se od břehu ke břehu, překážel v peřejích, bokem mě to cucalo do jazyků a Vorvaň si mě ještě dobíral: „Jsi mi vždycky říkal, že co já sjel popředu, tys odcouval!“

„Dobrej nápad!“ blejsklo mi a jal jsem se Vltavu zcouvat. To nemohlo splnění posledního přání ohrozit.

Jako couvající jsem už pozornost ostatních budil. Nicméně hned na následujícím jezu se ukázalo, v jaký jsem výhodě. Hordy lodí čekající frontu na sjetí šlajsny měly dojem, že asi jedu proti proudu a jen jsem si pod jezem něco zapomněl. Proto mi dávali na jezech přednost. Takto získávaný náskok se mi hodil, protože jsem přeci jen v tom couvání zatím nebyl nejrychlejší.

V Rožmberku začali Žabka s Vorvaněm hučet, že mají okoralejlízák, že je potřeba ho svlažit. Hrad Rožmerk naštěstí nebyl v plánu, proto jsme zakotvili ještě před mostem. Vyskočil jsem nadšeně z lodi vstříc nálevně, když mě Žabka vrátila do sedačky:

„A co maminka? Přála si užít si to všechno s náma!”

„To jí mám táhnout do hospody, aby tam vedle nás stejně jen stála?” obořil jsem se na svou ženu.

„Kdepak, Placáčku. Maminka bude taky popíjet.”

„Ještě, že nejsi takovej blázen po matce,” odvětil jsem a hodil si barel s tchýní na rameno.

Nebejt u okýnka brigádnice, ale majitel, tak mi určitě dali slevu. Takovýho nadšence fakt ještě neviděli. Objednal jsem kromě jídla čtyři piva, dvě dal Žabce a Vorvaňovi a jedno přelil do cínového poháru. Pohárem jsem pak o barel přiťuk na to, ať je mu voda lehká, a pěkně z vysoka ho do něj vylil. Od jednoho stolu vodáků jsem se za tohle představení dočkal potlesku, nějakej starej tramp s usárnou na mě dokonce řval „umí!“ a pak se mi přiznal, že také nejradějc usíná v od piva zvlhlém spacáku.

S pohasínajícím dnem jsme začali hledat místo na přespání. Tchýně nesnášela kempy. Raději by si nechala vrtat kánoi, než aby platila za to, že si na kousku trávy postaví stan. Kotvili jsme pozdě, odplouvali brzy, tak naštěstí nebylo nebezpečný najítplácek s výlezem z vody, posadit tchýni do čela ohně a do půlnoci jí vyhrávat písně jako Plují lodi do Triany a další podobný hity padesátých let. Spát si maminka přála pod širákem, takže jsem si do stanu mohl půjčit Žabku a ochránit ji tak před komáry a Vorvaněm, kterýho jsme přikryli lodí, abychom odclonili jeho do hlubin volající chrápání. I tak jsem si musel do uší narvat kousky houby na vylejvání vody z lodi, abych vůbec zabral.

Ráno bylo voňavý a nádherný, jako mořská panna. Rychle jsme se nachystali k odplutí, čekal násČeskej Krumlov. Ten si nebožka hodlala „užít”.

Když jsme spatřili jez U Jelení lávky, vysloveně se na něj tchýně v barelu třásla. Z lávky už byly neodborně hodnoceny a foto-dokumentovány vodáci, kteří si nechávali kartáčovat břicha ve šlajsně, zatím co já už poměrně zkušeně předcouvával frontu, která na kartáčování lodí teprve čekala. Byl jsem jim vděčnej za udělení přednosti a jako poděkování jsem jim nachystal svou kotrčnici„nahoře bez”: Sundal jsem tchýni víko z barelu, aby si tenhle jez pořádně vychutnala. Dřív ho prý v tomhle stylu jezdívala, ale to bylo spíš z toho důvodu, aby si nenamočila horní díl plavek, protože jez U Jelení lávky žádný kartáče ve šlajsně nemíval a pod šlajsnou býval takovejzabalák, že málokterej vodák vyváznul suchej.

S touhou po jednom krumlovským jsem přirazil ke břehu a smířeně odgumicukoval i tchýni, aby si ho mohla dát taky. Když ke mně připlula Žabka s Vorvaněm, tvářila se moje žena spokojeně:

„Správně jsi to odhad,” pochválila mě, „maminka se na zámek moc těšila”.

„Cože? Na zámek? Se podívej, jak je to do kopce!” ukazoval jsem do zámeckých oken, vždyť na Rožmberk jsme také nelezli!

„Co to plácáš, Placáku?” obula se do mě moje žena mým neoblíbeným způsobem, „vždyť víš, že zatímco Rožmberk byl mamince ukradenej, zámek v Krumlově by si nikdy nenechala ujít.”

Je pravda, že tady jsem jí vždycky obdivoval. Pokaždé uváděla do rozpaků průvodce svojí znalostí historie. Jakmile se začalo jednat o 18. století až současnost, tchýně chytla jak bubnová sekačka a sekala jména Schwarzenbergů, až z toho průvodce hýbal ušima.

„Dobře, aspoň se tam poprvé dostane bez vstupenky, to by byla opravdu nadšená,” rezignoval jsem.

Zapotil jsem se při prohlídce dost. Díky tomu šílenýmu krpálu, hmotnosti popelu a kovové urny včetně přilitých kapalin a s uvážením cenové náročnosti vstupnýho pro živou část skupiny, měl jsem chuť aspoň praštit nějakýhočumivýho turistu nebo rozbít barelem kouzelný zrcadlo.

Vrátili jsme se na řeku a sunuli se v soulodi k Zlatý Koruně. Žabka na mně viděla, že bych rád hodil tchýni přes palubu už tady.

„Placákuvíš, proč maminka vždycky tolik věděla o Schwarzenbercích?“ pokoušela se odvrátit předčasný pohřeb Žabka.

„Nevim“, zabučel jsem otráveně, jako že mě to nezajímá.

„Maminky milencem byl Bedřich Schwarzenberg. Randili spolu v údolí Vltavy pod Orlíkem, ještě než byla hotová přehrada a vídali se i po tom, co se Bedřich musel oženit s jinou.“

„Bedřich Schwarzenberg? Kdo to je?“ zapojil se i Vorvaň a musím říct, že ani já už jsem nedokázal dělat nezájem.

„Bratr Karla Jana Nepomuka Josefa Norberta Bedřicha Antonína Vratislava Menase knížete ze Schwarzenbergu.“

„Čí?“ křivili jsme huby s Vorvaněm unisono.

„No Karla Schwanzenberka, toho politika. Bedřich zemřel v roce 2014 a už na maminku v jejich údolí čeká.“

Konečně jsem pochopil, proč tchýni na Vltavě zajímaly jen památky, ke kterým měli Schwazenbergové vztah a proč byla tak zazobaná, když byla jen pitomá učitelka. Takže ještě zbývala Hluboká, Zvíkov a Orlík, a moje zvědavost týkající se slíbeného poděkování vzrostla. Couval jsem tedy spořádaně k Budějovicím pilujíc svou kontrovací techniku.

Návštěvu zámku Hluboká jsem moc nevnímal. Šoural jsem se po chodbách s těžkotonážním barelem a snil, jak sedím u dubového stolu ve srubu umístěného v koutě zámecké zahrady, z okénka se dívám na zasněžený Orlík a do zad mi hřejí kachlová kamna se Schwarzenbergským erbem.

Když jsem překonával Hněvkovickou přehradu, tedy v podstatě 27 metrů vysokej jez, drželamě nad vodou jen představa housbótu, který na mě jistě jako další možné bombastické trampské poděkování na Orlíku čeká. Táhnul jsem tchýni do svahu a představoval si, jak vylézám z vod Orlíku oděn do historických plavek s pruhama a kšandama, na palubě usedám do šerifovského křesla ze slonoviny a z útrob hausbótu vychází Žabka, aby mi nabídla župan ze lví kožešiny.

Na Zvíkově jsem se dokonce viděl na obratné pirátské plachetničce. Právě jsem v kajutě odpočíval po zdařilém přepadení masňácké jachty a těšil se pohledem na blonďatou krásku, která senechala se vzrušením unést. Žabka, nevím proč, v tomto snu nefigurovala.

Zámek Orlík se mi vždycky líbil. Když jsem jeho chodbou tchýni kutálel, v mých očích už na jeho věživlála naše osadní vlajka. Začal jsem mít tchýní fakt rád.

Když jsme naposledy nalezli do lodí, zastavili jsme pod zámkem v místě, kde původní zatopené údolí mohlo mít své dno. Spojili jsme lodě a popostrčili tchýnin barel k vnějšímu bortu. Žabka z něj sundala víko a do zbylého místa dolila cínovým džbánem vodu, aby byl plný po okraj. Vorvaň si vzal kytaru a začal hrát Neodcházej od Jiřiny Salačový. Když dohrál, hodili jsme maminku přes palubu.

Barel klesal a klesal, tlak stoupal a stoupal, já se těšil na svojí zaslouženou odměnu a tchýně se chystala k poslednímu rozptýlení.Jeho součástí mělo být i ono bombastickétrampské poděkování za splnění posledního přání, to jsem ale ještě netušil. Stoupající tlak vody aktivoval utajenou rozbušku u tchýniny urny a naplánovanépoděkování začalo:

Ozval se dunivý výbuch a podvodní exploze rozevřela hladinu.Hlavou mi ještě stihlo blesknout: „Poklad pod vodou?“ Kdepak!Z vody vyletěla tchýně a za zvuku rachejtle zamířila vysoko nad údolí. Podobala se při tom Halleyově kometě, protože při své cestě vzhůru rozptylovaný popel vytvořil úchvatný ocas. No, když to shrnu, tak nejpodstatnější byl na celé explozi zvuk, který během podívané vzniknul. Z otevřenou pusou jsme totiž naslouchali mohutnému trampskému „UUU!!! Míííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí.“