Plamenům - Soukupová Klára

Plamenům

Tančící oheň vléval do znaveně se usmívajících tváří zlatavé odstíny a s občasným zapraskáním vypustil vstříc nebi roj jisker, pomíjivých konkurentů nočních hvězd. Dřevěné lavičky tlačily do zadků, čas od času se podělily o třísku, když se některý z přítomných neopatrně zapřel. Vůkol se rozkládal šumící les, jehož vůně neúprosně sváděla boj s odérem nahřívajících se nohou. Ten se však dávno pohyboval za hranicí vnímání, nýbrž většina nosů mu za dlouhé dny trávené v propoceném triku a zmáčených botách přivykla. V pozadí zněla tlumená melodie kytary, nejasný zpěv však k uším nedoléhal, jen listoví čas od času zahrálo svou sloku.

            Dívka se přikrčeně nakláněla k rudému žáru, zabalena v dece poseté jehličím a suchou trávou, která ji pomálu utkvěla také v slámově zbarvených kadeřích. Upila z plechového hrníčku, jehož obsah rychle chladl, převalila přeslazený černý čaj v ústech, než ho s ironickým zamračením polkla. Zvedla nezaujatý pohled k siluetě chlapce, který přiložil do ohně a následně zaujmul své místo hned po jejím boku. Obyčejně modré duhovky pohltila tma a učinila je plátnem pro mihotající se odraz plamenu. Protáhla si ztuhlá kolena a hlavu opřela o cizí rameno. Pocítila prvotní záchvěv nejistoty v jeho těle, ruka kolem ramen však vyvolala pocit bezpečí a sounáležitosti, snad právě proto nepatrně pozvedla koutky.

            Cestu sem by znala snad i po slepu. Z nejbližší vesnice se dalo jít oklikou ještě pár kilometrů po asfaltové silnici, ona však dávala přednost úzké pěšince, která se klikatila po straně louky, s každým krokem nabírala na sklonu, až člověk klopýtal vzhůru strmým svahem v po pás vysoké trávě. Přes dvacet minut svižné chůze trvalo dojít ke smíšenému lesu, jehož stín byl vždy vítaným společníkem, stejně jako zpěvní ptáci a zurčící bystřina v jeho útrobách. Chlad se stal milníkem třetiny cesty. Vždy se chvíli zastavila v hustém borůvčí, shodila těžký batoh, který nosívala, na mechem obrostlý pařez a slevila vyprahlým rtům. Pokračovala až po té, co celé dlaně zbarvil výrazný odstín. Posledním úsekem bylo klesající koryto dávno vyschlého potoka plné zviklaných kamenů. Pak byla v cíli.

            Pevně sevřela víčka k sobě. Rozlepila je až po notné chvíli v doprovodu bolestivě nuceného výdechu. Okolní krajina byla žalostně prázdná. Dřevěné lavičky budily dojem, že se každou chvílí rozpadnou, jejich strany byly do hladka ošoupané či trouchnivějící. Hlava jí bez opory druhé osoby klimbala v nepříjemně lomeném úhlu, v krku začínala pociťovat křeč. I přes deku vybledlou časem jí byla zima. Pocit samoty svírající hruď nevyhnal ani chladný, stále stejně nechutně přeslazený čaj. Místo tichého rytmu brnkajících strun noc prořízlo vzdálené soví zahoukání. Koutky poklesly, úsměv se vytrácel a nahradily ho slané řeky třpytných slz tekoucí po lících, když si uvědomila, že jen vzpomíná. Vedle nikdo neseděl, z táborového ohně, pouze skromně ohraničeného očouzenými kameny, zbývaly jen vyhasínající uhlíky. A žádný chlapec, který by přiložil…