Šedesáté druhé Miniatury jsou věnovány autorovi, kterého považuji za trochu exota v tom nejlepším slova smyslu. Střep je nejen trampem, absolventem Tábornické školy ČTU, kde mu dělal vedoucího mimo jiné i Wabi, ale i vyznavačem Kung-fu. Kromě toho pochopitelně píše, zúčastňuje se pravidelně jak Trapsavce, tak i podzimních trapsaveckých slezin. Knižně mu už vyšly povídky z prostředí Kung-fu, my touhle sbírkou splácíme určitý dliuh, který máme vůči jeho tvorbě trampské. Jak název sbírky napovídá, Střepovou doménou jsou povídky více méně strašidelné, ale ve sbírce najdeme vylíčené i reálné autorovy zážitky.

Předmluvou sbírku opatřila Střepova kamarádka Saxána, já na závěr připojuji drobnou ukázku:

Legenda o Kvílivé Bětě

Jednoho večera si pročítám trapsavecký sborníček a narazím na povídku o strašidlu. Když mě nějaká povídka zaujme, vždy se podívám na autora – na fotografii vidím mladou dámu v kovbojském klobouku. „No děvenko, my kdysi mívali taky takové strašidlo. Ale je to let, že ty jsi snad ještě nebyla na světě,“ říkám si.

Tehdy v devadesátkách bylo Fort Oregano, neboli Dobromysl, jen ruina, hromady cihel a pahýly zdí. Na ně byl nalepen dřevěný přístavek, který v létě sloužil jako kuchyně dětských indiánských táborů. V chladných měsících tu měli útočiště mladí trampíci.

Seděli jsme u ohýnku se Šlechticem, Saxanou, Koloťukem a ostatními kamarády, dívali se do plamínků a plánovali program příštího tábora. Šlechtic právě představoval svůj plán na velký vandr do Beskyd. Také něco říkám, když tu… z vršku nad námi se ozval podivný kvílivý zvuk.

„Co je to sakra za divoké kachny?“ ptám se Šlechty.

Ten potáhne ze své dýmky a říká: „To vrže stará borovice nad Hrzínem.“

Hrzín byla bývalá obec v Doupově, kam jsme rádi chodívali snít.

Jen tak pro sebe si povídám: „Hm, tak tedy borovice.“

Šlechtic znovu potáhne a promluví.

„Střepe, to by mohla být dobrá legenda, kterou bys vyprávěl na potlachách.“

„Jaká legenda, Šlechto?“ valil jsem tehdy jen nevěřícně oči.

A Šlechtic začal vyprávět. O pánu z hradu Šumburk na protějším břehu Ohře, jenž se na smrt nenáviděl s panem Buškem z tvrze Klejnštejn, která stávala na kopci kousek nad Oreganem. O tom, jak jejich děti v sobě nalezly zalíbení…

„Prokop, syn pána ze Šumburka a Běta, dcera Buška z Klejnštejna, se tajně scházeli v nedalekém sadu. Šumburský pán se to ale dozvěděl a nechal svého syna sledovat. Pak ho pod záminkou předání listin poslal do Prahy ke královskému dvoru. Svému lovčímu přikázal vzít smečku psů a vydat se na místo, kde už čekala Běta. Lovčí tam své krvelačné bestie vypustil a ty Bětu roztrhaly. Od těch časů tam Běta straší a kvílí.“

Nemusím lidem znalým vyprávět, že jsem s touto legendou vyhrával placku za plackou. Jednou přišla za mnou slečna, že její bratr je písmák, zda mu prý pověst převyprávím do pera, že vyjde v knize pověstí Doupovských hor. Odmítl jsem s vysvětlením, že tato pověst se může předávat jen ústně.

V tu chvíli zadul vítr z Doupovských vrchů a Běta zakvílela.

„Slyšíš, poslouchá nás,“ řekl jsem tehdy té dívčině.

Život letěl jako šíp vystřelený z lakotského luku, já dokonce napsal o Kvílivé Bětě loutkovou divadelní hru a dětem na táborech jsem vyprávěl o Bětě před spaním. Jednou s námi seděl nějaký chlapík. Když jsem před koncem vyprávění udělal pauzu, abych se napil a vystupňoval napětí, tenhle cizinec pověst dokončil místo mě. „Odkud to znáš?“ dívám se na něj překvapeně.

„No báby tohle na Kotvině vyprávějí dětem před spaním. Střepe, já jsem Šumichrást a s tímhle jsi u nás na ohni zabodoval.“ Rozesmáli jsme se na celé kolo a s námi určitě i Běta.

Nic ale netrvá věčně. Vše se mění. Na Oreganu se začalo budovat. Plastová okna, elektrifikace. Diskotéky na táborech, večerní promítání filmů. Místní sedlák koupil sad, kde Běta skonala. A strašidlo? Nemělo koho strašit, odstěhovalo se. Možná bych měl říci něco na závěr, ale neřeknu. Pravda je, že když sedím před chalupou, která se už nezve Údolí sviní, ale staronově Fort Oregano, Běta už nekvílí. Něco krásného se z našeho života vytratilo.