.jpg?ph=7628832d1c)
Na bílé letiště nemocničního stropu si sedlo vzhůru nohama mouší letadlo a vypnulo všechny motory. Koukám na něj a je mi dobře, že tu se mnou aspoň někdo je. Strop, podlaha, postel, moucha a já, a pak ještě veliké okno, které je skoro celé natřené bílou barvou do pruhovata, takže ani nevím, co se za ním ukrývá. Můžu si tak aspoň představovat louku, teplý vítr, stromy, potok. Venku je asi hezky. A já tu ležím a skládám básničky pro umývadlo. Z kohoutku monotónně odkapávají průhledné kapičky vody. Trochu mi připadá, že ten vodovod pláče. Tak nějak tiše, pokorně, protože já plakat neumím. Skládám mu za to básničky: "Kap, kap, kapy kap, nechci spát, chci se smát, neplakat, kap, kap, kapy, kap." Vlastně plácám co mě zrovna napadne. Vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku.
Mouchu už omrzelo sedět hlavou dolů. Pozor, pozor, z páté dráhy vzlétá letadlo do New Yorku nebo možná na Javořinku a nebo snad na Modrý potok. Bzučavka míří k oknu. "Hej, maličká, tak tam pozdravuj," mám chuť na ni zavolat. Moucha mizí a mně je najednou smutno. Po těle se mi rozlévá podivný pocit, něco jako úzkost. Vzpomínám.
Byl pátek, odpoledne. Nádražíčko a za kopcem zapadající slunce. Cestou do osady nám pod nohama křoupaly suché větvičky a poplašení ptáci, kteří sotva usnuli, vzlétali zbrkle do větví a plácali bezmocně křídly, než se zase uklidnili a usadili se zpět na svá místa. Kuba mi vyprávěl o koních a Buchta spadl do potoka, když jsme přecházeli po kmeni přes vodu. Smáli jsme se, jen Buchtík trochu mručel, ale vlastně měl také výbornou náladu. Přivítalo nás oranžové teplo ohně vonícího borovým dřevem. Lomem se vznášely písničky, u kterých nikdo nemusí znát slova, přece je mu z nich hned smutno a hned veselo. A pak jsme usínali a nad hlavou se nám rozlévala mléčná dráha a všude blikala světýlka hvězd a byl jich snad milión. Vymýšleli jsme jim s Kubou jména a ukazovali si na ně neslušně prstem. Smáli jsme se tomu, až jsme z toho usnuli.
Ráno mne probudila rosa na nose a jahodníkový čaj. Seděla jsem na navlhlé kládě a zahřívala si ruce o začouzený ešák. Boty jsem měla úplně promáčené od rosy, ale chlad ani mokro jsem necítila, jen takové to zvláštní mravenčení. Potom jsme sváželi s panem hajným a se šimlátou kobylkou Šedkou padlé kmeny na pilu. Divné mravenčení v nohách neustávalo. Večer jsme se s Kubou vypravili na posed. Obloha byla pohádkově tmavě modrá jako umazaná od povidel a svítil nám stříbrný penízek. Paseka byla tichá a tajemná, až mi z toho kolem žaludku začali lítat malí motýlci. Na louku důstojně vkráčela srna se svým potomkem. Hlavu nesla vzpřímeně jako královna. Pak jsme šli zpátky a já najednou nemohla dál, chytala jsem se větví a vzduchu a všechno se mnou padalo někam pryč, dolů do prázdna. Dál už nebylo nic, jen rychlý dech na mojí tváři a vzteklý řev motoru.
Ležím a pod zvlněnou pokrývkou si představuju vlastní nohy, které vůbec necítím. Bydlí tam teď prý nějaký pan Virus. V podnájmu. Snad dva roky, snad míň. Představuju si, jak si běhá po mých nehybných svalech a dávivě se směje.
Najednou se otevřou dveře a do pokoje vpluje bílomodrý motýl, sestra Hanka. "Byli tu za tebou kamarádi, přinesli ti tohle." Na dlani jí leží magnetofonová kazeta. "Tady máš, půjčím ti volkmena, určitě si to chceš přehrát." Na uši se mi přisají malinká sluchátka, motýlek Hanička odlétá.
Ležím, nade mnou se sklání bílý strop, kolem je náhle strašné ticho, slyším jen hukot ve vlastní hlavě, tlukot svého srdce. Ukazováček najde správné tlačítko. Klap. Slyším, jak se pod něčí rukou rozeznívají struny kytary, polykám akordy jako tu nejlepší čokoládu na světě. Strop nade mnou se mění v blankytné nebe. Usmívám se a po tváři mi při tom stéká slza, cítím, jak dopadne na polštář. Všechno je hezčí, zářivější a přívětivější. Ležím, tisknu si sluchátka na uši a hltám dychtivě každé slovo písničky:
"Ahoj, ahoj slunko, dneska ti to nějak sekne, včera pršelo, ale uvidíš, že bude zase pěkně."
Jana Indrová – Šmudla
3. místo v kategorii Próza do 23 let