.jpg?ph=7628832d1c)
„Šel jsem si sednout k řece a koukal, jak vlny jdou …,“ zpívá Vladimír Mišík v jedné své písni. Také, „šel jsem si sednout k řece“, ale ne proto, abych do ní skočil a utopil se. Rád pozoruji vodní hladinu a přemýšlím. U vody si vždy krásně pročistím hlavu.
Pod jezem tlustý plešatý rybář, ve vojenském kabátě se zlatými knoflíky a ustřiženými výložkami hypnotizuje dva kanárkově žluté splávky, o které se tře vodní pěna. Tlusťoch drží v ruce krajíc chleba s řízkem a mlaskavě ukusuje. Sousta zapíjí pivem. Dožvýká a zapaluje si cigaretu. Labužnicky vyfukuje kouř, pak vajgla cvrnkne do vody. Bere ho dřímota. Ryby ne. Jeden kanárek poskočí a prudce se rozjede pod hladinu. Rybář reaguje překvapivě rychle a zasekává. Udice se nepatrně prohne. Jedna za všechny, pravá sebevražedná vyslankyně podvodního světa. Maličká, lesklá jak drahá třpytka. Plešoun ji otráveně sundá z háčku a ukazuje dalšímu lovci, který sedí asi deset metrů po proudu od něho. Pak plotici zlostně mrští do řeky. Slunci se z té podívané také zívá. Volavka těsně nad vodou letí ladně proti proudu shánět potravu.
Na druhém břehu rostou mohutné duby. Vichrem ulámané větve trčící z vody připomínají ruce tonoucího volajícího o pomoc. Tlusťoch znovu zkušeně zasekává udici. Prohnutý prut do velkého oblouku a napnutý vlasec signalizují kapitální úlovek. Rybář zuřivě točí kličkou navijáku. Z vody se vynoří asi metr dlouhá, jak paže silná dubová větev. Napružená udice se narovnává. Degradovaný důstojník bezmocně zírá na přetržený vlasec a poleno, které opět mizí v hlubinách. Naštvaně navazuje nový splávek a háček. Racek kroužící nad hladinou se mu chechtá.
Proti proudu pluje malý remorkér s jeřábem na přídi. Brázdí řeku cik cak od jednoho břehu k druhému. Zastavuje uprostřed toku u obří železné bójky, která trčí z vody jak obrovský oranžový splávek. Na palubě dva dělníci ve špinavých zaolejovaných montérkách si zapalují. Kouří a s cigaretou mezi prsty ukazují rukama směrem před sebe. Na konci ramene jeřábu se houpe jak na šibenici ocelové lano s trojhákem připomínajícím kotvu. Jeřábník spouští trojhák do vody a čeká, až klesne na dno. Pak začne pomalu navíjet a hák se vynoří. Člun s jeřábem pročesává v půlkruhu koryto řeky. „Co tam hledají?“ říkám si pro sebe. „Kdyby se tady někdo utopil, určitě by tu pobíhali hasiči s bidly, byla by tu spousta policajtů, potápěči a televize Nova.“ Hák znovu klesá ke dnu. Opětovné vytažení a zase nic. Jen jednou dělník kopem kanady uvolní zaklesnutou dubovou větev z ramen háku. Rutina brázděné a rozrážené vody a prázdného háku. Další žbluňknutí a navíjení. Jeřábník vzrušeně ukazuje dělníkovi, že něco táhne. „Co mu to tam visí?“ zvědavě pozoruji oba muže. Z vody se vynoří zabahněný pytel. Chvíli se houpe nad hladinou jak ubrečený oběšenec. Jeřábník spouští úlovek na dno člunu a zastavuje chod motoru navijáku. Dělníci svěsí pytel z háku a někam volají mobilem.
„Hmm, vypadá to jak lodní pytel, že by se tady fakt někdo utopil?“ Na jezu byla po povodních před pěti lety postavena šlajsna pro vodáky. Nikde žádné nebezpečné válce nebo vracáky. Sám jsem tenhle jez několikrát sjížděl s kamarádem Pavlem na vertexce. Nikdy jsme se necvakli. Člun s dělníky doplul ke břehu, kde čekalo policejní auto. Dva policisté naložili loďák do kufru služebního vozu. Dívají se na hodinky a pak cosi, snad dobu nálezu, zapisují do formulářů. Po chvíli přijíždí červený favorit. Vystupují tři muži v civilu a o něčem diskutují s dělníky. Ti ukazují směrem k bójce. „Asi kriminálka, ti civilové,“ říkám si, „tak to bude něco vážnějšího.“ Volavka se vrací ladným letem zpět z lovu. Racek se posměšně chechtá rybářům, dělníkům i policistům.
„Tak to jsi prožil u řeky zajímavé dopoledne,“ povídá mi Pavel, když večer sedíme u piva v hospodě Nad Přívozem. Bavíme se spolu o hácích a háčcích. Pavel se zajímá o historii druhé světové války. Je odborník a machr přes háky. Se zaujetím mi vypráví o pankrácké sekyrárně, kterou navštívil. „Je tam místnost, kde se popravovalo gilotinou, některé rozsudky zněly „smrt oběšením“, k tomu se používaly speciální posuvné háky se smyčkou provazu.“ Pavel se vyučil řezníkem. Má svou vlastní prodejnu a uzenářskou výrobnu. Podle pankráckého vzoru si nechal postavit v porážecí místnosti své firmy posuvné háky, na které se věší vepřové půlky. Zkrátka v hácích se fakt vyzná.
„Víš,“ říkám mu, „tohle všechno má jeden velký háček. Dnes jsem proseděl přes hodinu u internetu a nikde žádná zmínka o tom, že by se tady někdo utopil. To se stalo naposledy při povodních před pěti lety. Tehdy nějaký důchodce chtěl zachránit svého psa a strhl ho proud. Našli ho až za dva dny devět kiláků za městem.“ Řezník se napil piva z půllitru a rukávem hnědého svetru, který mu uháčkovala žena k narozeninám, si setřel pěnu z kníru. Zamyšleně povídá: „Třeba jeli vodu nějací ožralí dobrodruzi. Chlast do lodě rozhodně nepatří. Až večer na břehu u ohně a při kytaře, to beru. Ten tvůj háček je možná v tom, že se tam klidně mohl utopit nějaký háček,“ a dále rozvíjí svou verzi. „Nebo v tom pytli byly nějaké kradené věci, které pachatelé zahodili do řeky, aby se jich zbavili. Možná někdo do pytle ukryl nějakou končetinu rozřezané mrtvoly a poslal ji po vodě,“ filosofuje řeznický milovník historie a detektivek.
Abych utnul Pavlovy šílené teorie, tak se ho ptám: „Nevíš, jestli napsal někdy nějaký český básník báseň o háku nebo háčcích?“ „Tak to fakt nevím, ale zkus ji napsat ty. Možná by mohla začínat třeba takhle…“ a začíná veršovat:
Mám na háku
tuhle záhadu vodáků
Na tuhle záhadu splavu
zvysoka dlabu
Z vody vylovili nebožtíka
ožrala ho štika
a ….a….,
nějak mu začaly docházet rýmy a tak povídá: „Hele, napiš radši o tom povídku a pošli to do Trapsavce, vždyť je to o vodácích, nemusíš to ani ztrampizovat…“ A já blbec mu to sežral i s navijákem a chytil se jak ta ryba na háček. Začal jsem si na účtenku dělat poznámky k povídce o háčcích.
Miroslav Marusjak – Miky
kategorie Próza nad 23 let