Břeh (P)

   Stojím po kolena v horským potoce. Je ráno. Díváš se na mě a usmíváš se. Bosé nohy se mi kloužou po vyhlazených kamenech. Zoufale bráním sebe i kytaru před pádem do toho studenýho hučícího potoka.

   Ty teď už sedíš – na tak vzdáleným břehu – podíval ses na mě nechápavě a unuděně – a už ležíš v tý vysoký voňavý trávě. Jsem paličatá. Před chvílí jsem velkoryse odmítla tvoji ruku – ten potok přece přejdu lehce sama. Byla jsem naštvaná, jak mě podceňuješ.

   A teď tu stojím na kluzkým kameni, nohy mám už jako led a strašně ti závidím to voňavý zeleno pod tebou. Postupuju ale neohroženě centimetr za centimetrem k tobě.

   Pak to přišlo.

   Kámen potaženej jemňounkou zelenou vrstvičkou – už padám s výkřikem do tý studený vody. Sedím s kytarou nad hlavou v potoce a nadávám jak můžu na ty kluzký kameny.

   Ty se zvedáš, aby ti ta podívaná neušla. Směješ se – a já tu stojím se sklopenou hlavou – jsem nemožná. Zelená košile se mi lepí na tělo, z vlasů kape voda a stejká zase zpátky – do potoka.

   Ještě chvíli se směješ a pak běžíš tím potokem až ke mně. Vůbec to nevadí, že máš mokrý kalhoty a plný boty vody. Já zarytě mlčím a tvářím se provinile. Stojíš proti mně a díváš se na mě očima, ve kterejch jsou desítky trampskejch ohňů, desítky probdělejch nocí a vstávání do studenejch rán, kamarádství, čest, naděje a víra. Nic neříkáš a pak bereš moje mokrý tělo do náruče a neseš na pevnou zem.

   Už se nebráním.

Jitka Palová – Šmudla

2. místo v kategorii Próza do 23 let