Broučci (P)

"Jé strýček přišel na návštěvu," oznamovaly halasně dětské hlásky, "bude vyprávění!"

"No to jenom, jestli jste byli hodní broučci," brumlal již za vstupem stepilý tesařík. Pozorně si očistil všechny nožky o pilinovou rohožku. Trochu se ohnul při vstupu do obytné dutiny, umě vytvořené v bytelném dřevu.

V přítmí svítícího troudu dobře viděl řadu postýlek a rozzářenou řadu očiček drobotiny.

Přivítal se s Maminkou, pokynul Bratrancovi, který si v koutě u ponku přibrušoval své nářadíčko.

"Tak vás rád po čase vidím. A co? Maminko. Zaslouží si mrňata nějaké to vyprávění?"

To už se probíral předloženými dobrotami, které mu podsunula Maminka na tácku z okvětního lístku dobromysly.

"Tak, kterou pohádku by ste chtěli?"

Ne,ne, žádnou pohádku, vyprávěj strýčku to o statečném Tatínkovi, neslo se jednohlasně, za vzrušeného drnčení malých krovek.

Odložil svůj frajerský klobouček z lučního zvonku.. Jeho dlouhá tykadla vykouzlila na stropě míhavé tajemno. Odkašlal si.

"To bylo před velkou vodou a studenými větry. V době hojnosti na paseckém polomu.

Vaši rodiče obývali ty nádherné kmeny, položené přes bystrou vodu. Své chodbičky a tunýlky s vervou mládí kutali k radosti a poctě Velkého Dubu, ať má své staleté mízy vždy dost."

Všichni v komůrce poklonily svá tykadla.

"Ty klády používali lidé k přístupu ke svým domkům a domečkům tady v okolí. Říkají celé té hromadě klád Osada Slunečního Svitu. Jsou to ti mužíčkové a ženuškové v zeleném oblečení, kteří se občas scházejí za teplých večerů a pomocí ohňových polen napodobují naše příbuzné - svatojánky.

Tak teda, oni tu vaši rodiče žili v poklidu a v harmonii s tou dvounohou čeládkou. Čtyři i pět sluníček v týdnu se tam u vody poctivě budovalo a tesalo. V pravidelných dvou sluníčkcích se nedalo vystrčit ani tykadlo. To bylo fofr sem, fofr tam. Pořád běhal někdo s obrovskými kalichy pro vodu, či kutálely se sudy kdoví s čím a hrozný hřmot okovaných tlapek.

A znova pokojné ticho rušené jen zlovolným žlůním skřehotáním.

Až jednou, za úplňku, uprostřed klidové sezóny se strhnul běs. Kdesi mezi sruby se ozvaly hlasy a ty hnaly nezřetelný stín právě k potoku. Stín vběhl na propracované dřevo a rázem svou vahou prolomil celé dílo generací vašich předků. Nesl přes rameno žok tak těžký, že to ty klády neunesly. Mužíčkové s lucerničkami a kovovými hračkami se toho ničitelskýho lumpa zmocnili a jistě ho odvedli na popravu k nejbližšímu Velkému Buku.

Druhý den, Přenesli na výsluní zelení mužíčkové zbytky vašeho starého obydlí sem, doprostřed krásné planiny a nabídli vaší rodině jistě za odměnu to nejskvělejší dřevo. Dřevo našich snů. Jistě jako vděk za dopadení nočního lumpíčka."

Vyprávěl by ještě dál, ale pochrupování utahaného Tatínka i Maminky a mžourající očka posledního poslouchajícího broučka mu napověděly, že je čas na spánek.

Po ránu, kdy slunce prosvítilo kapky v pavučinách a od luk se zvedla mlhová vlhkost, sedí na ochozu Strejda tesařík, ve své velikosti, vedle tesaříka Bratrance. Pozorně sledují dění pod sebou.

Tam, na mokrem poskvrněné trávě stojí dva zelení mužíci a cosi mumlaji. Jistě chvalospěvy na hrdinné broučky. Uklání se, zvedají pohledy vzhůru a zase ty bručivé hlasy.

"Vidíš to? Já to říkal, že je blbost sem tahat ty trosky mostu. Měli jsme to spálit u potoka. Máš toho postřiku dost?"

"Jo, šerif říkal, že by to mělo stačit. Prej s tím má vdova Vávrová dobrou zkušenost. A kdo nám pučí žebřík?"

"Douda by měl přivýzt skládací hliníkáč. Prej za flašku rumu. Ale furt lepší než ten totem vykopávat!"

Znova koukli k vršku rohatého a zobákovitého dubového kmene a v prstech drtili hrubé piliny.

Jiří Bok – Bokajs

kategorie Próza oldpsavců