Hadí král (P)

   Od dob, kdy se homo naučil artikulovat, vypravuje si nejrůznější zkazky a pohádky. Dnešní dospěláky už život zpravidla poučil o tom, žer je fajn jim naslouchat, neradno však věřit. Drobotina na rozdíl od nás hltá s bezmeznou důvěrou každý příběh, kterým se snažíme vyvolat iluzi, že dobro přece jen nakonec zvítězí. Kolikrát jim budete povídat o Karkulce, tolikrát prožijí ten nervák, jestli ji vlk sežere nebo ne. Bývá též pravidlem, že se pak pokoušejí interpretovat pohádky pokud možno slovo od slova.

   Dost mě proto zarazilo, když se z našeho dětského pokoje místo obvyklé fistulky "Jeníííčku, vylez na strom a podííívej se, jestli v dálce neuvidíš světééélko," ozvalo:

   "A není!"

   "A jeje!"

   "A není, v životě nebývá!"

   "Jeje, bývá, zeptej se maminky, ona ví všechno. Mamí, že může bývat hadí král!"

   "Samozřejmě, že může," povídám s neomylnou jistotou vševědoucího rodiče a mám prima pocit, že to s nima umím.

   "Tak vidíš, je to hadí král."

   "Nojo, tak je, ale jak ho přeměníme?"

   "No ty seš holka, tak ho přece musíš políbit."

   "Ale on se kroutí a šimrá mě."

   "Musíš ho pevně držet, aby nám neutek."

   "Tak ho drž ty a já mu dám pusu."

   Hrklo ve mně. Oni ho fakt mají. Morče, křečka, slimáky, šneky a teď i hada. To je ta láska k přírodě. Krucifix, já už je s sebou ven nevezmu!

   Pohled na plazy u mě způsobuje zašvihnutí hlasivek a ztrátu sebeovládání. Projevuje se to vykviknutím. Takže jsem vykvikla a podnikla útok na děcák. Doufala jsem, že je ještě zachráním.

   Obrázek, který se mi naskytl, byl opravdu šokující. Synek mával své sestře před nosem macatou odpornou žížalou a dcerunka se pokoušela ji nejmíň polknout. Popadla jsem tu ohavnost a vyhodila ji ven dříve, než mi žaludek stačil udělat kotrmelec. Psychicky vyčerpaná jsem usedla před své potomstvo. Chvíli na mě vyčítavě, zpola pohrdlivě zírali a pak junior povídá:

   "Mami, proč jsi vyhodila hadího krále? Ty se ho bojíš?"

   "Cože, já že se bojím?" Vzpamatovala jsem se a zahájila aktivní obranu.

   "Vůbec ne, ale tohle nebyl žádnej hadí král, ale ošklivá žížala a ještě byste dostali žloutenku a vůbec, rychle si plavte umýt ruce!"

   "Jojo, byl to hadí král," zarputile trval na svém.

   "Hadí král a takhle maličkej, jo? Hadí král a bez koruny na hlavě, jo? Je vidět, že jsi ještě mrně, když nepoznáš hada od žížaly."

   Jasně jsem zvítězila, prostě maminka ví všechno, i když trůn mé autority se povážlivě zakymácel. Zdrceně odcházeli do koupelny. Slyšela jsem, jak dcerunka trochu natahuje moldánky a její obětavý brácha ji utěšuje: "Neřvi, třeba to fakt nebyl hadí král, ale neboj, Honza mi zítra přinese zakletou žábu..."

Zdena Adamcová

3. místo v kategorii Próza pokročilých