Hora (P)

Příběhy (od) Tuláka po hvězdách

   Ležel na zemi. Téměř se nehýbal. Jeho dech, ještě před chvílí tak bouřlivý, byl již téměř neznatelný. Nad ním se vypínala hora. A v jejím bahnitém svahu byla znatelná rýha, která končila u něj. Rýha naděje a zklamání.

   Ležel na zemi a hlavou mu vířily obrazy. Hněď bláta se střídala s modří oblohy. Déšť, slunce, vítr a bezvětří. A tam, tam někde nahoře – skalnatý vrcholek. Posledních pět metrů hory. Sevřel v ruce šedý kámen. Tak blízko! Teď to celé však bylo jen neskutečným snem. Vrcholek byl nahoře. Ale on – dole pod horou. Tisíce kroků vzdálený.

   Přemítal nad krutostí osudu. Tak málo mu zbývalo! Po desítkách dnů útrap cesty vzhůru. A teď je celá ta námaha navždy ztracena. Naděje zemřela, jak plamen svíčky v průvanu. Jeho duši obestírala krutá tma beznaděje. Beznaděj s vůní proužku dýmu, vzpomínajícího na časy světla.

   Chtěl vstát a utéci od této hory. Ale tělo jej už neposlouchalo. Leželo si na úpatí hory, zamazané od bláta, a nechtělo už nic. Jen ležet a ležet a ležet a... Nejlépe snad zemřít. Ale ani na to již nemělo sílu.

   Vzpomínal na celou tu zbytečnou cestu. Jak se jednoho dne vypravil, aby pohlédl do kraje ze samého vrcholku hory. A šel. Po blátivém úbočí si to šinul pomalu nahoru. Každý krok byl čím dál tím těžší. A svah strmější. Kolikrát cestou uklouznul a než se stačil zachytit, sjel na místo, kde byl den či dva předtím. Měl ale vůli jít dál. Když už byl pár desítek metrů od vrcholku, musel se plazit. Musel do kluzkého jílu zarývat prsty, aby se dokázal udržet. Počítal každý centimetr, ale postupoval.

   A pak uviděl skálu na samém vrcholku. Po nekonečně dlouhé době opět svíral v ruce něco jiného než bláto. Bohužel, v polovině skály mu jeden z kamenů v ruce zůstal. A on se nezadržitelně řítil dolů. Stopa v blátě a kámen v ruce jsou teď jedinými výsledky jeho námahy. A pak ještě tělo. Unavené bolavé tělo.

   Pohnul prstem ruky. Tak přece! Ještě mě trochu poslouchá. To je dobře. Otevřel oči. Hnědé bláto bylo všude, kam jen dohlédnul. Pomalinku otáčel hlavu. Zahlédl bílá oblaka. Neznatelně se usmál. Ano, oblaka. Opět spatřil svůj cíl. Být k nim o kousek výš. Sledovat krajinu a všímat si jen věcí podstatných.

   Ztěžka zapřel ruku o zem a vstal. Potácivým krokem se znovu vypravil k vrcholku hory. Vždyť přece to nemůže vzdát. To by opravdu byl celý ten čas výstpu časem promarněným. Takhle už má zkušenost. A časem se na vrchol dostane.

Josef Polívka ml. – Kometa

kategorie Próza do 23 let