.jpg?ph=7628832d1c)
Osamělá škodovka směřovala k horám. Její řidič si právě zapálil cigaretu, ale po chvíli ho úplně přešla chuť a tak ji vyhodil oknem. Letěla jako malá kometa a zhasla v listopadovém blátě. To bylo přesné vyjádření jeho nálady. Ano, byl na dně. Náhle se rozhodl. Sjel rukou k přezce bezpečnostního pásu a rozepjal ji. Pak sešlápl plyn až k podlaze. Věděl, že nabere-li teď rychlost, po dvou kilometrech vjede do prudké zatáčky, pod níž je hluboký sráz. Tak to bude nejlepší – nikdo nepozná, že to nebyla náhoda. Nešťastná náhoda. Vždycky miloval rychlost – stejně jako dobrou hudbu a sluneční světlo. Ano, skončí to naráz, pomyslel si a jeho tváří se kmitl záblesk uspokojení. Teď už nevnímal ani silnici, ani svůj vůz, ani sám sebe. Soustředil se na pomyslný bod za obzorem, kam nedosáhla ani dálková světla.
Náhle se však vzpamatoval, spatřil téměř před sebou ženskou postavu. To bylo jediné, co poznal a pak už viděl jen zákmit dlouhé sukně jako křídlo raněného ptáka. Náraz nepocítil. Neznámá tedy stačila uskočit. Brzdy zaskřípěly, ale škodovka zastavila ž o kus dál. Když přiběhl na místo se svítilnou v ruce, volal:
"Nestalo se vám nic? Kde jste?"
Žena se zatím vymotala z příkopu. Sukně jí teď visela kolem nohou celá od bláta.
"Jezdíte jako blázen. Jestli si chcete zlámat vaz, proč do toho taháte jiné lidi. Táhněte s tou baterkou, myslíte si, že se prosím o vaši pomoc?"
Řidič strnul. Ten hlas přece znal. "Jano, je to vůbec možné?" A osvítil si obličej.
"No jo, Michal. Pořád stejnej cvok. Podívej, jak jsem zřízená." Její hlas zněl ještě dopáleně, ale proráželo jím už něco jiného.
Michal se rázem přenesl do doby před několika lety. S Janou se znali z gymnázia v jeho rodném městě. Po maturitě se už neviděli, on začal studovat chemii v Praze, ona agronomii kdesi na Slovensku. Poslední zpráva, kterou o ní dostal z kdoví kolikáté ruky bylo, že se vdala. Až teď ji opět potkal a ještě v takovéto situaci...
Ještě rozpačitý z toho nečekaného setkání řekl: "Kam vlastně jdeš v tom nečase? Já tě zavezu."
"To by mi pomohlo – byla jsem ve městě a ujel mi autobus. Není to daleko, ale já bych to šla ještě nejmíň hodinu." Zasmála se a pohodila dlouhými vlasy jako hříbě. Zatím došli k autu, nasedli a Michal se zeptal:
"Tak tady bydlíš?"
"Kdepak, jsem tu na chalupě. A co ty teď vlastně děláš?"
"Na tu chemii jsem se sice dostal, ale po třeťáku jsem toho nechal. Pak jsem byl na vojně a teď dělám provozního mistra v Litvínově."
"A nechtěl by sis tu školu dokončit?"
"Já se nikoho doprošovat nebudu. Vždyť mě znáš."
"No, znám – znala jsem tě jako studentíka z vedlejší lavice, kterému jsem podstrkovala taháky při ruštině."
"Jenže jsi zapomněla dodat, že jsem ti to oplácel při chemii. A taky bych řekl, že jsi se do dneška nenaučila pravidla používání měkkého znaku."
"Jestli jsem je někdy uměla, tak si piš, že jsem to zapomněla. On člověk začne poznávat až později, co je a co není důležité."
"To máš pravdu," přikývl Michal. Zase si vybavil události posledních týdnů. Chvíli bylo ticho a pak Jana řekla:
"Tady bude odbočka. Zpomal, ať ji nepřejedem. Dáš si přece aspoň kafe, ne? Snad nikam nepospícháš?"
Těžko říci, co bylo v poslední větě skryto, ale Michal to nepostřehl. Tak odpověděl beze stopy nějakého citu:
"Zítra je sobota a nikdo mě nečeká. Byl jsem se jenom tak projet."
Pod koly zaskřípal štěrk a automobil zastavil před starou chalupou. Michal si všiml světla a zeptal se:
"Ty tu někoho máš?"
"Nechala jsem svítit, když jsem šla pryč," odpověděla Jana.
"Muž ode mne odešel, protože jsme neměli děti, ale byla v tom jiná žena. V srpnu jsme měli soud." Řekla to chladně, jako by mluvila o někom cizím.
"Tak to jsme na tom podobně," řekl Michal. Přestože neměl ve zvyku se příliš svěřovat, ovládla ho zvláštní směs důvěry a přátelského soucitu. "Minulý měsíc jsem si ještě myslel, že mám před svatbou a pak si moje vyvolená vzpomněla a opustila mě. Ani pořádně nevím proč."
Během této řeči už byli uvnitř. Jana zapálila připravené dříví v krbu a řekla: "Teď mě omluv, jdu se převléknout."
Michal hleděl do plamenů a přemýšlel, zda má vyprávět ještě o druhé věci, která ho potkala takřka hned po té první, jako by toho nebylo dost. Havárie na jeho úseku pracoviště. Dva lidé přiotrávení, jeden bude mít patrně trvalé následky. Bude soud a kdoví, vezme-li v úvahu, že jednoho z těch dělníků zachránil s nasazením vlastního života. Hrdina nebo smolař? Co vlastně je?
"Víš, že je dneska zatmění měsíce?" vyrušila ho z úvah Jana. "Ale je mlha, takže nebude vidět."
"To máš jedno, i když je zatmění vidět, tak nakonec stejně nic nevidíš," Michal se pokusil o žert, ale přišlo mu to příliš laciné. "Zatmění Měsíce nebo zatmění v životě – to je stejné."
"Každé zatmění jednou skončí," řekla Jana. V jejím hlase bylo něco, co donutilo Michala vzhlédnout a zachytit její pohled. Nebyla v něm vyzývavost – spíše prosba o pomoc. A v té chvíli jako by se s nimi celý dům dal do pohybu – jako by je strhnul proud a unášel s sebou...
Ráno jako by do listopadu ani nepatřilo. Dvěma okny se dralo dovnitř sluneční světlo, mlha a dešťové mraky byly pryč. Michal se probudil o něco dříve a chtěl přiložit do krbu. Náhle si všiml ožehlé krabičky od léků. Hned si připomněl, že v noci v polospánku viděl Janu jít ke krbu, v ruce něco, co vybrala z kabelky. Nebyl si v té chvíli jistý, jestli se mu to jenom nezdálo, ale zřetelně si vzpomněl na zlehka našlapující bosé nohy a odlesk její pleti. Co jen potřebovala spálit? Otočil v ruce zbytek krabičky, který plameny ušetřily a zarazil se. Ačkoli nebyl odborníkem ve farmacii, tento název znal. Napadlo ho, že by měl žádat vysvětlení, ale když se podíval spící Janě do tváře, rázem věděl, že nesmí nidky prozradit, že o té věci ví. Jak že to včera řekla? Každé zatmění jednou skončí.
Pavel Kukal
3. místo v kategorii Próza pokročilých