Hurá – směr Houska! (P)

Jaro opět zavolalo. Dělá to každoročně. Člověka, jehož síly zdevastovala zima, probudí jásající příroda, zlatě zářící sluníčko a další bohatá nabídka radostí, najednou štědře rozdávaných přírodou. V tom nádherném období prostě nelze odolat nutkání, které nás vyhání z příbytků, kde je větší zima, než venku.

„Tak kam? Na Bezděz?“

Nabídka, která se opakovala každoročně. Uchránilo by mě jedině těhotenství. Koho zajímá, že jsem cestu ke hradu zdolala už tolikrát, že mě ani nenapadne to počítat? O hradní věži nemluvím, tu jsem kvůli vojenským nesmyslům a politické situaci nezdolala nikdy. Armáda chránila svá tajemství a vždycky se našel zelený mozek, přesvědčený, že kdyby na tu věž pronikl špion...

Putování Máchovým krajem se zjednodušilo, když byla odejita Sovětská armáda. Krátce poté jsem se dočetla v jednom záhadologickém časopise, že na hradě Houska, a to přímo v kapli, je snad díra přímo do pekla.

Na záhady mě nenachytá ani renomované periodikum. Ale Houska skýtala naději na změnu. Bude to výlet a nepolezu na Bezděz. „Pojedeme na Housku.“

„Kde to je?“ Chlapi nikdy nevědí, i když někdy to není pravda. Oni tápou tak nějak preventivně.

„Je to sesterský hrad Bezdězu.“ Víc informací jsem neměla a spoléhala jsem, že to nějak dopadne. Však ono se uvidí!

Trabant vyrazil směr Bělá a dál, školní dítko se nudilo, protože radši by dělalo něco zábavnějšího a já koukala, jestli někde náhodou nezahlídnu doposud nevnímanou hradní věž. Nebo alespoň cimbuří.Abych udržela rodinnou pohodu.

V Bezdědicích jsem usoudila, že nastává nejvyšší čas na dotaz. Muži se spíš spoléhají na mapu a ta tam vedle lavičky byla k nahlédnutí. Taková rozměrná, menší bilboard, řekla bych. V občerstvení, kde se nikdo neobčerstvoval, jsem si koupila zmrzlinu – a při té příležitosti jsem si nechala podrobně popsat cestu. Ještě jsem nenastoupila do vozu a už se ozvalo. „Vím kudy jet.“

V tom momentě jsem šťastně zapomněla všechno, co mi zmrzlinář pověděl.

Lesem jsme jeli dlouho. „Až bude odbočka vlevo, řekni!“

Moje mlčení znamenalo souhlas. Prostor přesto opanovalo napětí. Na zadní sedačce se okázale nudilo školní dítko a dělalo žvýkačkové bubliny, protože vědělo, že já to nesnáším. Malá pomsta za zkažené odpoledne. Blekotala jsem cosi o dějepisu a výhodách pro žáka, který ví víc, než je v učebnicích.

Vyjeli jsme do volné krajiny. Odbočka. „Tady to je,“ zvolala jsem radostně.

„To není ono.“Mužský umí nasadit tón, kterému žena rozumí. I já pochopila, že jsem opět vinna za všechno, co nás dnes ještě potká. A my ty chlapy milujeme, protože mají vždycky pravdu a jsou úžasně chytří a někteří i sebevědomí... Zasnila jsem se. Jaro dělá s člověkem divy, i když se cestování komplikuje.

Hrad se mi opět vzdálil kamsi do ztracena. Minuli jsme ceduli s nápisem Chráněná krajinná oblast KOKOŘÍNSKÉ ÚDOLÍ. To je nějak špatně, napadlo mě, když auto právě na tomhle místě odbočilo vlevo - do kopce. Na jeho vrcholu se rozkládal shluk chalup. U silnice jsem si přečetla, že tahle obec, ztracená na konci světa, se jmenuje Nosálov.

Zastavili jsme na návsi. Dál se jet nedalo, protože najednou jakoby se otevřela nebesa. Průtrž mračen je skoro nedostačující termín.Jako kdybychom se octli v myčce na auta.

„Jdi se někoho zeptat na cestu.“ Koho jsem se měla zeptat? Snad ne toho šílence, který se kolem nás v tom téměř tropickém lijáku prohnal na motorce?

Přestala jsem věřit v budoucí šťastné okamžiky. V takovém případě lze přiznat prohru, avšak je nutné oželet kousek vlastní důstojnosti. „Já chci domů!“ Zakvílela jsem a dítko radostně souhlasilo.

„Když na Housku, tak na Housku!“ Otočili jsme se a zahájili další část bloudění. Déšť ustal jako zázrakem a my projížděli úžasnou krajinou. Někde poblíž se nacházela rozhledna, ale jarní nálada mě umíněně opouštěla, dokud jsme nepřijeli k plotu a hromadě škváry. Plot byl zajímavý tím, že na papírový sáček nějaká dobrá duše udělala šipku a napsala Houska. To celé pak napínáčkem připevnila na jednu z dřevěných, mírně ohnilých tyček.

Šipka nás poslala správně. Ještě nás čekal pěší pochod údolíčkem, vlhkým a voňavým po nové trávě a lemovaným úpravnými chatami,. Pak jsme konečně dorazili k bráně. K zavřené bráně!

Zbytek rodiny se vydal k nedaleké vyhlídce.

O kovové tyče se opíral postarší muž. Viděl moje zklamání. Podle toho, co jsem četla , mělo být ještě otevřeno! A já chtěla zhodnotit povědomí o záhadné díře do pekla. Dítko bude mými znalostmi ohromeno a já získám pár bodů na stupnici popularity.

Vše bylo ztraceno. Popadala mě zlost a bylo to na mně vidět. Já bych do toho kopla!

Neznámý snad vycítil, že se mi hlavou ženou strašlivé myšlenky. Podíval se na mně očima starého želváka.„On kastelán zavřel dřív, protože mu napršelo do hradu,“ sdělil a pak jen dál unaveně koukal.

Housku jsem nepokořila. Ale stromy kolem ní rostly nádherné.

Libuše Čermáková

kategorie Próza nad 23 let