Jaro (P)

   Byl to takovej ten správně praštěnej kluk. Věčně se škodolibě šklebil a vymýšlel blbosti. A pusu, tu snad nezavřel. Kolikrát
jsme zůstali stát a dívali se, jak je v tom svým bláznovství šťastnej. Nakažlivě šťastnej. Nakažlivě bláznivej. Já slabá osoba
jsem to nikdy nevydržela. Vždycky jsem se nechala strhnout a rozběhla se za ním šílenou rychlostí ze svahu, klaněla se
prvním sněženkám, posmívala nahým stromům, drbala za ušima kočičky vrby, rýžovala v louce zlato pampelišek, jako
o život závodila s jarní vodou... Jenomže on byl k neutahání. Všechny nás nakonec u ohně uspával písničkou a písničkou nás
taky ráno jako první budil a tahal z tepla spacáku
   Někdy byl snad až moc lehkomyslný, ale zlobit se na něj nikdy moc dlouho nedalo. Vidím ho před sebou, ten jeho napůl
provinilý a napůl potměšilý úsměv. To člověk hned roztál, ať chtěl nebo ne. Sebedůvěra mu v žádném případě nechyběla,
i když těch prvních pár dnů byl vždycky trochu rozpačitý.
   Postavou nebyl příliš velký, ale vždycky nás překvapilo, jaká se v jeho štíhlém těle skrývá síla a hbitost. Prát se s ním moh
snad jen ještě větší blázen, než byl on sám a toho by těžko pohledal.
   Rád se točil za každou sukní, ale většinou je všechny jenom pobláznil.
   Srdce měl dobrý, nesobecký, toulavý. Rozdával se, kde věděl, že je ho třeba. Nikdy nečekal na dlouhý slova proseb nebo
díků. I v ty svý škodolibosti byl konec konců dobrák. Šlo z něj tak nějak teplo a světlo. Říkali jsme mu Jaro.

Alena Kučerová – Alík

kategorie Próza do 23 let