.jpg?ph=7628832d1c)
Musela to být pořádná šlupka – kostelní věže nepadají právě tiše. Přesto tu ránu asi těžko někdo slyšel. Teprve když si zříceného kostela na okraji rozpadajícího se, dávno vylidněného pohraničního městečka všimli první ranní návštěvníci, přijeli záchranáři, aby prohledali hromady sutin. Protože co kdyby... V tom chrámu v posledních letech často přespávali poutníci, které soumrak zastihl právě zde, v odlehlých končinách jižní země.
Tři dni pak trvalo odklízení sutě. Nikdo – ani živý ani mrtvý – nebyl naštěstí pod troskami nalezen.
Jen zříceniny zbyly tam, kde stál chrám, který se dožil, dá-li se věřit odborné literatuře, 208 let. Chrám, který přetrval patnáctileté zapomenutí v neprodyšně uzavřeném hraničním pásmu, se nakonec zřítil v důsledku naprostého zanedbání údržby a neschopnosti postarat se aspoň o to nejzákladnější statické zabezpečení. Stalo se tak devět a půl roku po převratu. Necelé čtyři roky po zdejším celosvětovém setkání hnutí Family Rainbow. A mimochodem takřka na den přesně 565 let po bitvě u Lipan.
Dost pádné důvody k blbé náladě, či jak se tomu teď říká. Stačily už předchozí návštěvy, aby člověk pozoroval, jak se to, co kdysi bývalo sklářským městečkem s tisícovkou obyvatel, postupně rozpadá. Včetně pozůstatků několika kdysi půvabných domů z první poloviny 19. století. Rozdíly mezi stavem v červenci 1990 a v červenci 1998 byly opravdu znatelné. A teď šel tedy k zemi i zdejší kostel. Donedávna monumentální pozdně barokní budova s věží v západním průčelí.
To se pak hlavou začnou honit útržky textu písničky od také už nežijícího Wabiho Ryvoly – a najednou nejsou k zastavení:
„...Řekni, kolik je na světě, kolik je takovejch měst,
řekni, kdo by se vracel, když všude je tisíce cest..."
Kdo by se vracel?
Asi je potřeba jít dál.
Nebo..? Nebo se zkusit vrátit někam jinam?
Snad jsou ještě místa, která za to stojí. Poblíž jedné z vesnic v kraji jinak značně vylidněném a zpustlém, stojí ve svahu, v místech s nádhernou vyhlídkou k jižním obzorům, kaplička, postavená někdy v polovině devatenáctého století. Žádný zvláštní architektonický skvost. Ale ta péče! Pečlivě vydrhnutá podlaha, na oltáři květiny, dveře pohostinně otevřené dokořán. A když jsem se vracel zpátky do vsi, potkal jsem dívenku, jak jde zalít kytky. A možná svatyni na noc zavřít.
Ta místa se po odsunutí předválečných obyvatel vylidnila. Řada vesnic v okolí zmizela z povrchu zemského, ač sem hraniční pásmo nikdy nedoléhalo. O sporé osídlení se postarali přistěhovalci z řad rumunských Čechů a ze Slovenska. Ti lidé zde neměli své kořeny a na vizáži některých stavení jako by to podnes bylo znát. Ale té kapličce, té se tenkrát, v roce 1987 pravidelné péče dostávalo. Navzdory nepřízni tehdejšího režimu.
Pěkná vzpomínka. Jenže: vrátit se nebo nevrátit?
Tolik míst, která přežila nepřízeň minulého režimu, začala po převratu paradoxně zakoušet změny k horšímu. Procovsky nevkusné přestavby dosud chátrajících domů, zbourání jiných a jejich nahrazení ještě nevkusnějšími novostavbami, kostely a kaple postižené návštěvami hostů, kteří si tam chodili pro všechno možné, jenom ne pro duchovní útěchu.
Kdo ví? Třeba i tady by návrat po tolika letech zabolel. Ještě jednou se vrátit – a pak znechuceně odejít a už se taky radši nevracet?
A ještě jedno zvláštní místo vytane v paměti. Rok 1995. Nevelký kostelík kousek od vrcholu nevýrazného kopce. Dávno vyraženými dveřmi lze vstoupit do barokní budovy, jejíž autorství je připisováno Dientzenhoferovi, a pokochat se vytrhanou dlažbou a téměř stoprocentně chybějícím zařízením. Pak vyjít ven a prohlížet omšelou fasádu. A podpisy, které tam vyškrábali návštěvníci těchto míst. Někteří z nich už nežijí. A někteří už dávno ne. Nejstarší datovaný autogram vyrytý do zdi totiž nese letopočet 1827. To potom člověk neví, jestli je významnější památkou ta zubožená barokní budova nebo ty škrábance v její fasádě. Pokud nejde o čísi falzifikát podstatně mladšího data. Jenže v tom případě by šlo aspoň o zdařilý padělek – typ písma a pečlivost, se kterou byla jména do omítky vyryta, působí velice věrohodně.
A ještě jedna skutečnost těmto místům dává poněkud zvláštní příchuť: zdaleka se nenacházejí v pohraničí, které tak dlouho nebylo ničí. Ani ne kilometr odtud stojí vesnice, jejíž obyvatelé zde žijí většinou už v kdovíkolikáté generaci.
To bylo v roce 1995. A co teď? Má smysl se vracet? Co když zub času pokročil ve svém hlodání a začal – zatím jen poznenáhlu – uždibovat z fasády? A nebo se vesničané rozpomněli, jakou že památku na tom vršku za vsí mají, a pustili se do její obnovy? Lze se obávat, že škrábance do zdí, jakkoliv jde o škrábance skoro jedno a tři čtvrtě století staré, by nebyly shledány hodnými zachování pro budoucí generace.
Nebo snad ano? Je město, kde demolice mladšího sousedního domu odkryla reklamy z posledních let starého mocnářství na zdi pečlivě malované. Jakožto pozoruhodná památka jsou nyní udržovány, přestože firmy, jejichž zboží a služby jsou zde nabízeny, v převážné většině dávno neexistují.
Jenže...
„...kolik je na světě, kolik je takovejch měst...?"
Ta otázka se vtírá do mysli znova a znova.
Pak také existují místa dosud nenavštívená. Místa, jejichž dnešní stav tudíž není možno porovnávat se vzpomínkami z minulých návštěv. Lze si tak ušetřit pěknou dávku zklamání a smutku.
Ovšem jen do doby, než se v novinách zase objeví lakonická zpráva, že to či ono spadlo, to či ono bylo zbouráno – někdy i navzdory naivnímu odporu několika pomatenců. Nebo že to či ono bylo vykáceno – třeba i navzdory blokádě jiných pomatenců.
Případně že to či ono bylo zavezeno odpadky. Jako třeba svého času jeden starý lom, v němž byl objeven vstup do krápníkové jeskyně. Pravda, nijak rozlehlé, ale krápníky v ní byly. Kolik odpadu by dokázala pojmout třeba taková Macocha, ulevil si tehdy s notnou dávkou ironie jeden rozhlasový redaktor. Na jak dlouho by vlastně dokázala vyřešit problémy spojené se skládkováním civilizace a pokroku?
A tak jako by kdesi pořád ještě doznívala ta rána, která zřejmě beze svědků zaduněla krajinou v noci z 29. na 30. května 1999. Věž padající do prostoru chrámové lodi, prorážející nejprve krov, pak klenbu... Řítící se zdivo, oblaka prachu.
Proč to všechno, proč ta pitomá nostalgie? Že spadnul jeden kostel?
Jako by nebylo dost jiných starostí. Noviny chrlí zprávy o tisících lidí umírajících hlady, jinde padají bomby, tu vydávané za humanitami a etické, onde za protiteroristické.
A tady se aspoň pořádně zbrojí, protože armáda je už zase priorita. To asi pro případ, že by království Tonga chtělo vyhlásit válku jedné směšně mrňavé zemičce kdesi uprostřed Evropy... A my se tady máme starat o jeden zřícený kostel...
Ve srovnání s tím vším se přece opravdu zas až tak moc nestalo – to jen jedna cesta už nevede k chrámu. Cesta, která jako by se tak stával symbolem dnešní doby.
Ne, tato cesta nevede k chrámu.
A k čemu je taková cesta?
Jenže na to se už také skoro nikdo neptá. Režisér Tengiz Abuladze už není mezi živými a v kinech se většinou promítají filmy, které hloupými otázkami diváky zbytečně nezatěžují.
A proč taky... Teď na přelomu věků je přece pořád ještě vidět to světlo na konci tunelu, co se nám zjevilo někdy kolem roku 1989. Stačí se jen ohlédnout. Je takové mdlé a neustále se vzdaluje.
Jenže kdo by se vracel?
A kam? Víme přece, co tam bylo.
Kdo by se vracel...
Miloš Hlávka
kategorie Próza oldpsavců