Křížová cesta (P)

   Je to dálka, řeknu vám. Taková dálka, že skoro ani nedohlídnu tam, kam jsem si to právě namířil. Nevím jestli to dokážu, jestli to opravdu zvládnu. Páni, taková dálka. Nohy ztuhlé, nedokážu je pomalu ani rozmotat, natož abych se na nich ještě i udržel. V kolenou se mi podlomí pokaždé, když se chci postavit. Teď se mi podařilo nabrat směr. A jdu. No, teď už zase ne. Byly to dva kroky a zase sedím na zemi. Je to k pláči. Pocit zoufalství. Jak se dostanu na druhou stranu? Po čtyřech jako zvířátko? Ale to přece nejde. Musím jako člověk. No jo, ale ta dálka! Je to těžké a taky ještě bude. Znovu vztyk a snaha o dalších pár kroků. Nejistý, maličký první krůček, docela vydařený druhý a ten třetí nekončí jinak, než zase pádem. Teď ovšem ne dozadu, jako vždycky předtím, ale na nos a na pusu. Bolí to, slzy na krajíčku, možná ani ne slzy bolesti, spíš je to bezmocnost. Může to třeba být i slzička údivu. Proč mi to nejde? Tak. Postavit se, zatnout zuby, zatnout pěsti a kupředu. Však ono to půjde i když zrovna teď hledám rychle se ztrácející rovnováhu. Krok sun krok a pád. Teď nepláču, nevím proč, ale ono je to všechno vlastně k smíchu. A nové a nové pokusy. Další pády, už jich ale jak se zdá není tolik, jako ze začátku. Vida, zdá se, že jsem se trošku rozhýbal. Jde to mnohem líp. Taky mě to ale dost utahalo. Ohlédnu se. A jejda, ne vracet se nebudu. Vždyť mi to tak pěkně jde. Co na tom, že jsem celý potlučený z těch téměř pravidelných havárií? Jsem chlap a bude to. Deset kroků, pět, dva, poslední a...

   V poloze sedícího střelce si říkám, že to stálo za to. Přece jenom se to dalo zmáknout. Jsem jednička.

   Je mi právě rok a zrovna jsem poprvé sám přešel koberec. Lidi! To je věc. Naučil jsem se chodit!

Ivo Novotný – Pik

1. místo v kategorii Próza začátečníků