.jpg?ph=7628832d1c)
Mám pes.
Ten pes je můj.
Někdy.
Pokud právě nevlastní on mne.
Ten pes má jméno. Jméno podivné, u kterého jen málokdo ví, proč.
Proč má to jméno a nemůže mít jiné. Třeba Harýk nebo Punťa, jak mu chtějí říkat jiní.
Já mu říkám Máslo. Neboť Máslo jest jméno jeho. Na ulici nebo v lese: „Máslo, pojď sem!“
Lid žasne, málokdo ví, že ví. A pes, rasy podvratné, přiběží. Běží, až přiběží. Pokud se mu chce. Ale pozná, kdy musí.
Vlak. Jede. Kupé rychlíku, na sedadle já – tramp, pode mnou pes – tramp. Ajzboňáci povoláním, proto v rychlíku. Otevírají se dveře, vstupuje slečna: „Je tu volné místo?“
„Je.“
Slečna usedá, Máslo startuje. Na nohy. Slečniny. Po kom ten pes proboha je? Slečna se bojí, uhýbá.
„Máslo, fuj!“
Pes se dívá na mne, já na slečnu. Vysvětluji: „Slečna není fuj. Ale tohle nesmíš.“
„Nekouše?“ praví slečna.
„Kdepak. Ani nápad. Ten rovnou trhá…“
Slečna je hrdinka, slečna se nebojí. Drbe psa za ušima, hladí ho po zádech. Máslo (neceloroční štěně) se lísá a hraje si s její rukou. Olízne ji.
„Máslo, hezky si hraj a ty prsty potom přines…“
Slečna se diví jménu. Tedy jménu psa. Nosím u sebe text inspirovací písně pro podobné případy. Vytahuji jej často. Pak vyprávním:
„A doma má blechu. Hadrovou, když je vopravdickej. Takovouhle…“
Ne, neukazuji slečnám blechu. Jen její velikost.
A můj vandrovní pes Máslo pomalu uléhá. Mizí pod sedadlem. Usíná. Má za sebou obvykle toulky po lesích. Krásných, českých lesích. Ne, není cvičenej. Neaportuje, neběhá překážky, neskáče po hrdle, nesedá na povel.
Není voják, je svobodnej pes. Zná pár kamarádskejch pokynů: pojď sem, fuj je to, nech. To stačí. Já mám rád svobodu. Dopřeju ji alespoň jemu. A přece nekouše, hraje si. Má štěstí – ještě nepoznal zlýho člověka. I když je mu už skoro rok.
„Máslo, vstávej, jsme doma. Nech slečnu, pojď.“
A jdeme, bez řetězů, dva tuláci, dva.
Vstříc lepším zítřkům. Taky novému pracovnímu týdnu. Jdeme. A zpíváme si: „Narodilo se štěně, lidí se nebálo…“
Stanislav Zárybnický – Houla
1. místo v kategorii Próza pokročilých