Monolog s Hagenem (P)

U ústí Jižního kříže...

„Hele, asi se budeš divit. Neunesu tě. Teda, ne že by si byla nějak těžká, ale strhat se na svojí poslední šichtě nemám zapotřebí. Možná se divíš, proč se ti zjevuju? No, potřebuju se taky svěřit živé duši. To víš, nastupují duše, co jsem je zavalil nebo vystrašil k smrti. Maj už to rozdělený. Přesto, to bys nevěřila, co ty mlaďasové dělaj. Málokdo z nich dneska umí pořádně vyděsit. Jsem zvědavej, co budou dělat, až budou chtít do důchodu. Ale co, dyť je to jejich věc. Říkaš si, proč se tě nesnažím unýst? Za prvé, když sem unes Hanku, byl jsem z masa a kostí. Za druhé, jedna zpívající hnědovlasá furie s kytarou mi doma stačí a taky poslouchat poznámky typu:

¨Zase jdeš domů pozdě?¨

To si představ, chtěl jsem si z ní trochu vystřelit. Tak jsem zbarvil vodu ve studánce do ruda, zrovna když prala prádlo. Hned za mnou přilítla a přetáhla mě tím mokrým růžovým prostěradlem a zmizela. Našel jsem ji až po tejdnu na Jižním kříži, kde hrála na kytaru. Ale stejně mě má ráda, ikdyž takhle občas vylítne z kůže. Věřila bys tomu?“

„Jo, věřila. A Hagene, můžu tě o něco poprosit?“

„Jistě tulačko...“

„Přestaň mi číst myšlenky.“

Radka Vinčálková – Atabe

kategorie Próza do 23 let