Na silnici ve svém auťě,
nejistoto, proklínám tě.
V koutku se strachem duše třese,
co s mostem, který neunese
tíhu vodní pohromy.
Zkouším se z mostu dostat znova,
dříve než dojde na má slova,
než se z hůry bouře snese.
Co s mozkem, který neunese
své vlastní vědomí.
Kola se znovu pohybují,
já nikomu nic neslibuji,
snad most se za mnou nezboří.
Až myšlenky se zmátoří,
já vlastní cestou půjdu zas.
Tužbám a každodenním přáním,
žádný člověk se neubrání,
v krajinách vlastní duše zbloudí,
jako ten žebrák v rohu loudí,
pohromy bývají i v nás.
Veronika Kovářová
kategorie Poezie do 23 let