Ocelová kola vlaku (B)

Ocelová kola vlaku,
rozhodně a znovu,
duní v kolejích.

Já - dítě města,
kamarád ohně,
prostopášník tradic,
všekaz patosu,
ne-pamětník
a
obdivovatel všeho čistéto,
co znám jen z knih.

Jedu zase pryč.

Město jsem nechal za zády,
rozdělané tak jak bylo,
ve vlaku sedím sám,
a
usínat - budu také sám.

Jedu zase pryč.

Táhněte někam daleko,
všichni,
se svýma dokonalýma usárnama,
lesklýma ešusama,
nejlepšíma maskáčema,
zelenýma svetrama.

Já,
jedu zase pryč.

Máte pravdu.
Nebyl jsem tam -
a nedělal jsem tedy nic v šedesátejch,
v sedmdesátejch,
dokonce ani tehdy v osmdesátejch ne.
Vlastně jsem ještě vůbec nebyl.
Ale - proto nejsem tolik co vy?

Jedu zase pryč.

Moje osada nemá název,
a na rukávu nemám její domovenku.
Nikde se o ní nepíše,
a nikdo o ní vlastně ani neví.
Je ale moje,
moje vlastní.
A s touhle osadou já jezdím

- zase pryč.

Jiří Kunc – Pompo

kategorie Poezie