Pohádka o trempovi (P)

První tři slova bych ráda věnovala svému muži.

V neurčitém čase na pro mnohé neznámém místě se toulal brdský tremp. Sudička ho při narození podarovala toulavými botami, a tak se s tím nedalo nic dělat. Od rána do večera a mnohdy i v noci brázdil blíže neurčený les. V klidu si jde, sluníčko svítí, ptáci krásně řvou a najednou ... tlumené houkání. Tremp nemohl své zvědavosti odolat, a tak se vydal za tím zvláštním hukotem, chvílemi přecházejícím do pískotu. Jak hledá zdroj, zakopne o ztrouchnivělý zhroucený strom a z něho se vykulí vystrašený starý výr. Protože jsme v pohádce a tam si to můžeme dovolit, výr na něj promluví lidskou řečí:

"Děkuji ti můj zachránče. Nebýt tebe, zhynul bych. Splním ti, co ti na očích uvidím."

Jenže ani v pohádce výrové nevidí ve dne nic moc. Tremp si z toho sednul na zadek a vykulil oči. Výr mu do nich zírá, ale nepřizná, že nevidí nic, ješita. Máchne křídly a pomyslí si: jste všichni stejní. V tu ránu se před trempem zjeví zlatý zámek. Všichni hrají, smějí se, klaní se mu, nabízí na ochutnání kde jaké laskominy. Uprostřed je obrovská vana a v ní se koupou tři svůdné ženy. Dlouhé vlasy jim splývají na nahá ňadra a průsvitná sukně se zamotává okolo oblých stehen.

"Pojď k nám, odhoď svojí usárnu, s nám ti bude dobře."

"Mámení pekelné!" zvolá tremp a utíká pryč do svého přátelského lesa.

Výr nad tím kroutí hlavou, až se mu zamotá, a chvíli mu trvá, než je schopen vyhledat znovu trempa. Svojí slepotou narážel cestou do stromů, a tak stropil v lese trochu neplechu, ale přesto se mu podařilo dohnat svého zachránce a rychle, aby si opravil svoji reputaci, máchnul křídly. V tu ránu se před trempem objevil červený kabriolet, kožené sedačky byly naducány jemnými vlákny a blatník leštila žena-bohyně s velkým poprsím a ještě větším výstřihem. Když na něj pohlédla, usmála se a pramen rusých vlasů ji polechtal v úžlabí toho, co nabízela.

"Výre, ty jsi se zbláznil," roztrpčeně namítá tremp, "kam s tím tady v lese pojedu? Vždyť vyplaším všechnu zvěř!" Bohyně otevřela překvapením pusu a rozprskla se jako bublina. Kabriolet zajel do rokle a tam se začal studem zahrabávat do křoví. Výr z toho spadnul z větve, trochu se praštil a zůstal ležet v bezvědomí na zemi. Tremp toho využil a utíká, seč mu nohy slouží.

Nastal večer. Toulavej začal být trochu nervózní. Vždyť to mělo tady někde být. Běhal neurčitě po lese a nyní on občas narazil do vzrostlého stromu. Až se mu hlava zamotala a rozšířily se mu zorničky. Ale to už ho dohání neodbytný výr. Jen letmo nahlédne do jeho nejistých očí, ušklíbne se a máchne lehce křídly. V tu ránu tremp zahlédne světlo mezi kmeny stromů. Jasně, oheň, kamarádi ... už běžím. Rychle klopýtá přes pařezy, které se marně pokouší před ním zahrabat. U ohně už na něj všichni čekají. Ladí kytary, přihazují suché větve na oheň, špíchály jsou připraveny vedle žracáku plného buřtů a Ara obíhá kolem a hlídá, kdyby někdo chtěl narušit tento ráj. Ani my to dělat nebudeme a necháme pohádku ve svých pocitech žít dál.

Jana Cibulková

kategorie Próza nad 23 let