Pán Bůh se dívá na svět z výšky,
už vidí kvést i pampelišky.
Dívá se, dívá, usmívá,
dívenka krásná ztepilá.
S věnečkem žlutým ve vlasech,
směje se sladce na chlapce.
Pán bůh se dívá na svět z výšky.
Vidí jak chlapec líbá víčka.
Zablýsklo se a zahřměl hrom,
chvíle tak nevinná zmařena.
Sebrala dívka chlapce ruku
a utíkala do sena.
Na seně vonném v malou chvíli,
ti dva se k sobě přitulili.
A kakra, to jsem tomu dal,
že já s tím deštěm nepočkal.
Co mám dělat, jak to spravit?
říká si Pán Bůh nahoře,
že ja se nechám vždycky zšálit,
naletím každé potvoře.
Eva mně taky ošálila
a co z toho všeho tady je.
Země je lidstvem zaplavená
a to dík té potvoře.
A nebo že by to byla vina moje?
Že jsem při zrodu světa na něco zapomněl.
Jo jsem Bůh a přiznat si chybu,
jsem tenkrát ještě neuměl.
Nezapálím já vám seník,
nic vám teď kazit nebudu.
Jen vajíčko, sperma nechám spojit,
A potom zakrátko, bude tu malé robátko.
Pán Bůh se dívá na svět z výšky,
kouká, kouká na pampelišky.
Vojtěška Manová – Jatyna
Kategorie Poezie