Samotář (P)

   Byl podmračený večer. Šedí nabitá oblaka pobízela a urychlovala příchod tmy. Ve vzduchu už jste mohli cítit vodu, déšť jenom spadnout. Snad čekal, až se ještě více setmí, až se mračna více nahromadí a nakupí, až přestane vát vítr a mraky zmalátní a zastaví se, potom že spustí…
   Pospíchal po lesní pěšině a přemýšlel, kam by se uložil k spánku. Nechtěl promoknout, nechtělo se mu strávit noc pod chabou záštitou své děravé a špatně naimpregnované celty a borového či smrkového větvoví, ale cítil, že už se tomu asi nevyhne. Neznal to tady, nevěděl tu o žádné garsoniéře, o žádném lesním jedna plus jedna.
   Ale potom zaslechl docela tichý zvuk kytary. Bylo to odněkud z dálky, odněkud z hloubi lesa. A také ucítil kouř. Vydal se za tím zvukem a za tou vůní hořících polen a pryskyřice, prodíral se lesem, ve kterém už bylo úplné šero a úplná tma, až je konečně objevil. Byla to parta několika kluků, seděli kolem ohně a potichu zpívali písničku, kterou hrál jeden z nich. Seděli tam skoro jako v té pohádce o dvanácti měsíčkách, jenže jich bylo méně. Asi tak sedm nebo snad osm. V šeru a přes plameny ohně ještě postřehl, že kousek stranou se mezi stromy krčí srub. Jenom taková nízká, nevzhledná bouda.
   Vstoupil na prostranství ozářené ohněm a pozdravil. „Ahoj!“ odpověděli a vybídli ho, aby se posadil mezi ně.
   „Děkuju, ohřál bych si tady večeři…“
   Otevřel vepřovou konzervu a její obsah vyklopil na pánev, kterou přistrčil k ohni. Potom vylovil skleničku kyselého zelí, odkrojil krajíc chleba a pustil se do jídla…
   Jezdil ven málo, neměl na to čas. Ale když už se mu zdál vzduch ve městě docela vydýchaný, když už na něj v práci i doma všechno padalo, když se stával hádavý a nevěděl kudy kam, tak potom začal balit. Deka a celta a jednu nebo dvě konzervy, čtvrtka chleba a také tlustý svetr do spaní; manželka se na to dívala, a děti koukaly a on řekl, až budou velký, tak budeme jezdit zase spolu, všichni dohromady. Potom odešel na nádraží a koupil si jízdenku a bylo mu jedno, kam…
   Dojedl, olízl lžíci a zůstal sedět. Nechtělo se mu vstávat, zvednout se od ohně, který praskal a hřál, nechtělo se mu odejít. Líbili se mu tady.
   Kluci hráli a zpívali, znali hondě písniček, které on nikdy neslyšel, a nebo si vyprávěli, povídali a občas některý z nich přihodil borové polínko, zahnutou křivolakou větev do ohně. Protože neuměl ani hrát, ani zpívat a nevěděl, o čem by mohl vyprávět, jenom mlčky poslouchal.
   „Ty jezdíš také s nějakou osadou?“ oslovil ho jeden z nich.
   „S osadou? Ne, to ne. Já jezdím jen tak, jenom tak někdy… Sám…“
   „A není ti smutno?“
   „Ani ne,“ usmál se, „jezdím si ven odpočinout a tak jsem skoro radši sám.“
   „Ale na potlachy jezdíš?“ zkoušel ho vousatý mládenec s šerifskou hvězdou na prsou.
   „Potlachy, potlachy… Nejezdím,“ odpověděl. Viděl, jak se někteří ušklíbli.
   „Prosím tě,“ ozval se znovu vousáč, „co jsi to za čundráka? Kolikrát vyjdeš za měsíc?“
   „Za měsíc? Já jsem rád, když se dostanu z města párkrát do roka.“
   Ucítil na sobě jejich pátravé pohledy. Už se ho na nic neptali.
   Začalo pršet. Nejdříve spadlo několik kapek, potom jich přibývalo, déšť houstl, až se přeměnil v pořádný lijavec. Jeden po druhém se kluci sbíhali a běželi se ukrýt do srubu. Zůstal u ohně sám. Dovnitř ho nikdo nepozval a on se vnucovat nedovedl.
   Oheň skomíral. Dešťové kapky syčely do žhavého popela a přeměňovaly se v obláčky páry. Nebude to dlouho trvat a déšť uleje oheň úplně.
   Ze srubu, z té nízké chatky postavené z kamení a hrubé kulatiny, se ozývaly útržky hovoru. A najednou docela zřetelně zaslechl, jak některý z těch uvnitř povídá:
   „Ten mastňák venku asi pěkně promokne.“
   Slyšel, jak se tomu zasmáli…
   Vstal, přehodil přes sebe celtu, zhotovil z ní takovou dlouhou cípatou pláštěnku a vydal se do lesa. Z černé oblohy se řinuly potoky vody. Pohádka o dvanácti měsíčkách se v ní rozplynula.

Jiří Míka

1. místo v kategorii Próza začátečníků